Pravdu děl ten, jenž kdysi pravil Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Po "odpočinkových" přechodech přišel ten čtvrteční, který se rovněž vryl nejen do našich pamětí ale také svalové hmoty a lidské vůle vůbec. Den začal slibně, když jsme hodinu a půl proleželi na břehu ledovcové řeky. Někteří se oddali snění.. piknikový koš, letní šatičky, milá společnost a šampaňské plus poloha tak o 20° jižněji:) Ovšem realita se odehrávala na krutém severu a my jsme čekali, až naši průvodci najdou vhodné místo k přebrodění. Podle toho, jak dlouho jim to trvalo, můžete snadno odhadnout, jak to byla úzká krotká mělká říčka, ve výčtu už snad chybí jen teplá.
Avšak s chutí do toho, půl je hotovo. Aby někoho neodnesl proud, rozhodli se naši horští vůdci poprvé použít lana, ovšem až do chvíle, kdy zjistili, že 50 m nestačí:( a tak jsme byli opět vydáni na milost a nemilost svým vlastním schopnostem. Nikdo nezklamal, všichni to s menšími či většími obtížemi ustáli a já se mohla vítězoslavně převléct z mokrých plavek s radostí z dalšího ušetřeného kousku suchého spodního prádla.
Jenomže to ještě nebylo ani zdaleka čtvrtečnímu dni konec. Program severské expedice3 říkal: "v pásmu lesotundry míjíme četné bažiny v okolí řeky." Nevím jak přesně si vysvětlujete význam slovesa míjíme, ale abych to upřesnila, my se v nich bořili po kotníky. Člověk by řekl, že nám aspoň přálo počasí a sluníčko nám svítilo na cestičku k "domovu", ale i na tohle existují dva pohledy a ten můj byl v jednu chvíli tak uslzený, že jsem sama nevěděla, jestli to je těmi ostrými slunečními paprsky a alergií nebo beznadějí nad nekonečností bažinatého terénu. Rozdrážděné oči štípaly, spálená lýtka pálila, neúprosné větve bičovaly, "nepromokavé" boty čvachtaly a já trpěla jako kůň a prožívala svůj druhý krizový den.
Naštěstí i toto utrpení mělo svůj konec. Kolem sedmé hodiny jsme se vynořili z bažin, abychom se postavili tváří v tvář dalšímu brodu. Mnohým z nás připadalo zbytečné přezouvat se do sandálek, když jsme měli boty durch, a aspoň bychom se zbavili nánosů bláta, ale aby se vlk nažral a koza zůstala celá, dali jsme na radu starších:) a naposledy se přezuli s příslibem, že hned na druhém břehu stavíme stany.
Po nekonečných bažinách a nekonečném brodu na nás ještě čekalo zdolání nekonečného kopce, za kterým už jsme s Kristou konečně rozbalovaly našeho Jurka a líbaly mu kolíky:)) Hodiny na nějakém civilizovanějším místě odbily 21:30 a my z posledních sil naskákali do jezera spláchnout další "normální den na frontě." Pak už nás čekala jen Rychlá večeře a spacáky neboli zlatá tečka za každým přechodem.
