PF 2009

Tradiční anglistická X-mas Party v Mersey

Jako každý rok i letos naší milí ESCapáci pro své drahé studenty anglistiky uspořádali vánoční párty, tentokrát v Mersey. Byla to akce se vším všudy: pilo se, tančilo se, klábosilo se, ochutnávalo se cukroví, hrály se souteže a hlavně se všichni dobře bavili. Hemžilo se to tam červenýma čepičkama s bílou bambulkou a ani po půlnoci davy neřídly.
Jako každý rok i letos jsem se zapojila do soutěže o nejlepší cukroví, ovšem letos jsem těžila z těžce nabytých zkušeností na zahraniční stáži a upekla jsem dánský drommekage, který celou porotu natolik okouzlil, že mám 2 volňásky na Creativity Night 2009 a obrovskou radost :-D
Jako každý rok i letos jsem si myslela, že na privát dorazím rozumně, zvlášť když to mám v podstatě za rohem a ráno v 8:20 jsem měla prezentaci na Didaktice francouzštiny I.
No a jako každý rok i letos jsem odcházela nerozumně :-)

Můj první punkový koncert aneb PUNK IS NOT DEAD

Změna je život, a tak jsem letos Mikuláše oslavila poněkud netradičně, vyskytla jsem se totiž na Mikulášském hc & punk minifestivalu na Benátkách :-) Když jsme na Benátky po sedmé hodině vyrazili, netušila jsem ještě, co mě tam čeká.. Mikuláš s čertem a andělem ovšem těžko. Leda by si tahle trojice založila punkovou kapelu a rozhodla se ukázat všem punkáčům zač je toho loket :-P
Po cestě na místo určení kluci vtipně prohodili, že doufají, že to nebude jako minule na Prostoru, kde ti, co měli postaveného kohouta platili 60 Kč vlezné, zatímco nadšenci bez kohouta si zacvakali dvojnásobek. Taky jsem doufala, protože to skoro vypadalo, že mi toho kohouta na hlavě jsou schopni ještě naaranžovat. Měla jsem štěstí, vstupné bylo jednotné pro punkáče i pro nepunkáče, tudíž i mě jakožto jediného přítomného zástupce druhé skupiny:-) Dokonale jsem mezi chlapce nabuzené notnou dávkou alkoholu, s naježenými vlasy na hlavě, Steely na nohách a cvočky všude kam se podíváš zapadla, to nemůžu říct ;-)
No prostě Aqvu jsem ještě zvládla a všechny kolem se snažila dohnat jedním Budvarem za druhým, ale když někdo začne pít 3h před koncertem, aby pak z něj měl patřičný zážitek (moc jsem nepochopila jaký), tak ho už nedoženete.. Nic proti Aqvě, kluci byli šikovní a dokonce jsem se přistihla, že si podupávám do rytmu, ale na pogo pod pódiem jsem si fakt netroufla! Rozlité pivo ve vlasech už jsem měla na Slavnostech Ostravaru, zlomenou nohu po skoku z Brněnky taky, takže mi mohli nabídnout jedině přeražený nos a ten jsem s dovolením raději vynechala.
"Hudební pásmo" pro mě bylo nekonečné, a tak jsem se nedočkala avízované kapely Terror Bombing, na kterou došlo až nad ránem, a raději jsem to v jedenáct zabalila a upalovala domů. Myslím, že tenhle punkový zážitek mi zas tak na rok stačil a běda jestli ještě někdy uslyším: "v životě ti chybí trocha punku," ačkoliv hláška: "zvedni prdel, postav číro a tancuj pogo" se mi zalíbila ;-)

Tak trošku Erasmus po česku

Měla jsem to štěstí, že jsem se ocitla mezi několika vyvolenými, kteří byli pozváni na "houseparty" u Terky & Kačky. Holky celou akci pojaly velmi velkoryse. Slavilo se všechno možné i nemožné a tudíž se rozdávala spousta dárků a já měla pocit, že jsme předběhli čas o 22 dní, ale stromeček ani kapra jsem nikde nenašla:-( Chuťové buňky však nezůstaly o nic ochuzeny, Terka nám připravila 4 druhy omáček značky jedna lepší než druhá, těstoviny a rýži a my ex-Erasmáci jsme mohli jenom potlačit slzu při vzpomínce na Erasmus dinnery v zahraničí.
Chvílema jsem měla dosti intenzivní flashbacky, hlavně když cvakaly 3 foťáky najednou, jídla neubývalo a chutnalo výborně a dokonce se mluvilo anglicky, protože akce se zúčastnili i Filipínec Louel a Litevčanka:-) No prostě zase jedna fajna akce okořeněná trochou dánské melancholie...

Norská odysea V aneb Bažím, bažíš, bažíme

Pravdu děl ten, jenž kdysi pravil Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Po "odpočinkových" přechodech přišel ten čtvrteční, který se rovněž vryl nejen do našich pamětí ale také svalové hmoty a lidské vůle vůbec. Den začal slibně, když jsme hodinu a půl proleželi na břehu ledovcové řeky. Někteří se oddali snění.. piknikový koš, letní šatičky, milá společnost a šampaňské plus poloha tak o 20° jižněji:) Ovšem realita se odehrávala na krutém severu a my jsme čekali, až naši průvodci najdou vhodné místo k přebrodění. Podle toho, jak dlouho jim to trvalo, můžete snadno odhadnout, jak to byla úzká krotká mělká říčka, ve výčtu už snad chybí jen teplá. Avšak s chutí do toho, půl je hotovo. Aby někoho neodnesl proud, rozhodli se naši horští vůdci poprvé použít lana, ovšem až do chvíle, kdy zjistili, že 50 m nestačí:( a tak jsme byli opět vydáni na milost a nemilost svým vlastním schopnostem. Nikdo nezklamal, všichni to s menšími či většími obtížemi ustáli a já se mohla vítězoslavně převléct z mokrých plavek s radostí z dalšího ušetřeného kousku suchého spodního prádla.
Jenomže to ještě nebylo ani zdaleka čtvrtečnímu dni konec. Program severské expedice3 říkal: "v pásmu lesotundry míjíme četné bažiny v okolí řeky." Nevím jak přesně si vysvětlujete význam slovesa míjíme, ale abych to upřesnila, my se v nich bořili po kotníky. Člověk by řekl, že nám aspoň přálo počasí a sluníčko nám svítilo na cestičku k "domovu", ale i na tohle existují dva pohledy a ten můj byl v jednu chvíli tak uslzený, že jsem sama nevěděla, jestli to je těmi ostrými slunečními paprsky a alergií nebo beznadějí nad nekonečností bažinatého terénu. Rozdrážděné oči štípaly, spálená lýtka pálila, neúprosné větve bičovaly, "nepromokavé" boty čvachtaly a já trpěla jako kůň a prožívala svůj druhý krizový den.
Naštěstí i toto utrpení mělo svůj konec. Kolem sedmé hodiny jsme se vynořili z bažin, abychom se postavili tváří v tvář dalšímu brodu. Mnohým z nás připadalo zbytečné přezouvat se do sandálek, když jsme měli boty durch, a aspoň bychom se zbavili nánosů bláta, ale aby se vlk nažral a koza zůstala celá, dali jsme na radu starších:) a naposledy se přezuli s příslibem, že hned na druhém břehu stavíme stany. Po nekonečných bažinách a nekonečném brodu na nás ještě čekalo zdolání nekonečného kopce, za kterým už jsme s Kristou konečně rozbalovaly našeho Jurka a líbaly mu kolíky:)) Hodiny na nějakém civilizovanějším místě odbily 21:30 a my z posledních sil naskákali do jezera spláchnout další "normální den na frontě." Pak už nás čekala jen Rychlá večeře a spacáky neboli zlatá tečka za každým přechodem.

Norská odysea IV aneb Na západní frontě klid

Po prvním dni šestidenního treku jsem se bála, co bude dál, ale neoprávněně. Následující dny nás čekal o poznání příjemnější terén, a tak jsme měli i čas a síly obdivovat okolní krásy přírody. Z hřebene jsme měli parádní rozhled a brodění se pro mě stalo, musím přiznat, příjemnou rutinou. Poté, co jsme jen v pondělí brodili 3x, jsem se začínala cítit jako profík:) Jen skákání z kamene na kámen mi nepřirostlo k srdci, ale není nad to, když vám příroda staví do cesty překážky a vy je jednu po druhé dokážete zdolávat. Ačkoli jsme měli posunutý odchod pro extrémní náročnost prvního dne až na 10. hodinu, stany jsme stavěli už před sedmou, tudíž o 4 h dřív než předešlého dne. Příroda si s námi trošku zalaškovala a k Rychlé večeři nám naservírovala duhu. A protože se nám rozpršelo, zalezli jsme do svých "děr" a doufali, že zítra bude líp, i když nás čekal odpočinkový den.
Jelikož ráno pořád pršelo a měly jsme s Kristýnkou mokré pohorky, rozhodly jsme se, že odpočinkový den strávíme v tábořišti a v jeho nejbližším okolí, zatímco jiní odvážlivci se vypravili ke karovému ledovci pod horou Kvigtinden. Teprve hlad nás před polednem vyhnal ze spacáků a začaly jsme procitat do nového dne. Odpoledne konečně přestalo pršet, což byla příležitost k průzkumu okolního terénu, který ovšem předčasně ukončil další dešťový mrak. Celý den jsme v podstatě strávily vylézáním a zalézáním z a do stanu dle aktuálního rozmaru matky přírody, ale nožky se alespoň dočkaly zasloužilé regenerace a tělíčko načerpalo nových sil.
Ve středu nás čekal klasický scénář, na kterém stálo 15 km, ale i ty jsme poměrně hravě zvládli a k večeru dorazili až k jezeru Gaukarvatnet, které svou průzračně čistou vodou zlákalo nejednoho účastníka expedice. V podstatě kdo se neokoupal tady, tak už se neokoupal nikde. Voda byla ledová, ale zároveň příjemně osvěžující. Po západu slunce teplota značně klesla a vyrojili se komáři, a tak jsme se příjemně unavení odebrali do svých dočasných domovů.

Norská odysea III aneb U konce s dechem

V neděli ráno jsme pochopili, že jde do tuhého. Národní park Børgefjell neboli "divoká nedotčená krajina," jak byl výstižně popsán v programu expedice, nám otevřel svou náruč. Navíc sbalit se na 6 dní není jen tak a bohužel se to odrazilo i na váze batohů, ale "na to si zvykneš a za chvíli batoh na ramenou ani neucítíš," zněly rady zkušenějších. A tak jsem si zvykala a překvapivě to šlo docela dobře až na jeden háček. O prvním brodění ani nemluvím, v porovnání s tím, co mělo přijít až na samotný závěr dne, to bylo pro děcka:) Neříkám, že ledová voda po pás a 15 kg na zádech byla hračka, takový machr fakt nejsem, ale zvládla jsem to, neboli protentokrát přežila s Turappem, a tak přezuj sandály a šlapej dál:) Háček spočíval v tom, že na konci ledovcového údolí zapomněli soudruzi z NDR udělat slibovaný průsmyk. No anebo se moje představa o průsmyku neslučovala s tou norskou, ale to už se nedovíme. Každopádně konec údolí byl dle mého názoru obehnán masívem a po průsmyku ani stopy, navíc krapet zasněženým masívem. Ale co už, bylo třeba se dostat na druhou stranu, a tak drž hubu a krok a hiking se nám rázem proměnilo v mountaineering, jak vtipně poznamenal Jamie. Myslím, že jsem si tam v tom kopci zažila takovou cestu očistcem, život se mi promítl před očima, ve spoustě věcí jsem prozřela a myšlenky i hodnoty si srovnala v hlavě. Sáhla jsem si tam na dno svých sil, ale potvrdila se mi tam klasická věta, že když si myslíš, že už nemůžeš, ještě 3x můžeš. Po hodině nekonečného stoupání jsme ve 21h konečně dosáhli vrcholu, nebo že by to byl průsmyk:D O dvě hodiny později už jsme rozbalovali stany a začínali chystat jak jinak než instantní Rychlou večeři na tisíc způsobů:) No a najednou se nám neděle překlenula do pondělí, i když stále bylo světlo, a my zapadli únavou do spacáků.

Norská odysea II aneb Dvoudenní trek na rozjezd

Následujícího dne jsme se dočkali: kleče a potom už jen lišejníky, viditelnost kam až kopce a hory dovolí, sníh, jezera.. ve zkratce ta pravá skandinávská krajina:) Jak mi Honza popisoval zkušenosti z loňska:"Vem si nejvzdálenější a nejvyšší horu na obzoru a za ní se jde." A taky že jo. Úpatí nejvyšší hory Forollhogna (1 332 m) ve stejnojmenném norském národním parku nám mělo po našlapaných 17 km poskytnout útočiště na naši první noc v divočině. Cesta byla suchá, místy mokrá, viditelnost byla celkem dobrá, no jako by tam ti Buty už někdy byli :) Na 2 dny jsme měli relativně lehko v batozích a úsměvy z tváří zatím nemizely. Průzračným jezerům a zázračným odleskům na jejich hladině mohli konkurovat jedině živé bytosti v podobě sobíků, kteří nám připravili doslova královské uvítání. Po foto-sobo-pauze jsme plynule pokračovali až k cíli, kde jsme kolem páté hodiny rozbalili stany, uvařili si teplou Rychlou večeři z pytlíku, někteří ještě zvládli na vlastní kůži okusit teplotu jezera Forollsjøen a pak hurá do spacáku.
Nad ránem nás probudily dešťové kapky intenzivně dopadající na naši "střechu nad hlavou." Když jsme se později vyklubali ze stanů jako motýlí larvičky, bránila nám v rozhledu mlha jak mlíko, ale rozkaz zněl jasně: "V 9 zvedáme kotvy," a tak nezbylo nic jiného než posnídat ovesnou kaši a sbalit si svých pár švestek. Naštěstí nás čekalo jen 7 km k autobusu, tudíž nás aprílové počasí v červnovém Norsku nemohlo rozhodit. Po dosažení bodu A jsme vyjeli směr Røros neboli historické hornické město na seznamu UNESCA. Po nákupu čerstvého pečiva a jogurtů a prohlídce města jsme zakotvili v kempu Harran, kde se bohužel komáři ženili a Češi (plus jeden Australan, abych Jamiemu neukřivdila) plácali, avšak často neúspěšně. Proto to nejlepší, co jsme v danou chvíli mohli udělat, bylo zalézt do ulit a načerpat síly na následující náročné dny šestideňáku.

Norská odysea I aneb Vyplouváme

Zkouškové uteklo jako voda a naštěstí ta voda přinesla zelený IS, tudíž mám úspěšně za sebou další semestr studia a v září se můžu vydat v ústrety poslednímu ročníku :-) Jako odměnu za složení všech zkoušek jsem si letos nadělila účast na skandinávské expedici3 do Norska. Bohužel z původního záměru jet tam s Johnem, který tam byl už loni a letos mě zlanařil s sebou, sešlo pro jeho nezlepšující se zdravotní stav, a tak jsem po nekonečném mejlování, volání a četování sehnala jako náhradu trempku Kristýnku, kterou znám z táborů na Helfštýně.

25.6. v 17h jsme autobusem vyjeli z Červené Vody vstříc norským zítřkům. Jeli jsme přes Dánsko, a tak jsem měla prostor i k melancholickým vzpomínkám. První zastávka byla ve švédském národním parku Söderåsen, kde jsme dali řidičům prostor k odpočinku a sami sobě k protáhnutí rozlámaných těl. Procházka to byla příjemná, avšak ráz krajiny byl velmi podobný té naší, a tak se všichni nemohli dočkat norské tundry slibované Petrem & Patrikem, našimi horskými vůdci. Nápis na jejich Turappáckých tričkách naznačoval, že to nebude procházka růžovou zahradou..

I really love this one!

Na návštěvě u Pavlíčků

23.3.2008 přišla na svět malá princezna jménem Terezka, a tak jsme se na ni byli podívat a připili jsme jí i tátovi, který slavil narozeniny, na zdraví! Byla to opět docela vykutálená akcička, ale tentokrát jsem se měla před Prófou na pozoru a tudíž jsem z našeho duelu vyšla jako vítěz, zatímco Prófa zakusil můj stav na kolaudačce u Knara a Dominiky, na němž měl tehdy největší podíl právě on:-)

Terezka je nádherná a hrozně hodná, ale je to takový křehký drobeček, že měl člověk skoro strach si ji pochovat. Většinu oslav prospala, jako by se nechumelilo, a když už na nás vykulila ta svoje kukadla, tak byla potichoučku jako myšička.

Ačkoliv bylo v plánu se u Pavlíčků zdržet jen na dvě hodinky a potom pokračovat na Stodolní, abychom nerušili jak Terezku tak maminku, klasicky se akce zvrhla a protáhla až do dalšího dne. Já jsem ovšem musela o půlnoci domů jako Popelka, jelikož můj kočár do proskovského království by se po půlnoci proměnil v dýni, nebo to byly bílé myšky? ;-) Každopádně jsem se kvůli tomu nestihla rozloučit s mužským osazenstvem, které se venčilo dokola dokola dokola kolem tý bronzový sochy, a tak alespoň touto cestou: "Ahoooooj!"

Jarní víkendovka na Helfu

Po tuhé zimě jsme se konečně dočkali jara a s ním jako každý rok přichází nezapomenutelné 3 dny strávené za nedobytnými hradbami našeho Nezmarovského sídla...

Letošní jarní víkendovka na hradě Helfštýně byla stanovena na první dubnový víkend, a tak si všichni osadníci sbalili do uzlíčků své buchty a v pátek odpoledne se začali sjíždět do Lipníka nad Bečvou ze všech koutů naší krásné vlasti. Sešli jsme se v poměrně hojném počtu, a to bylo moooc dobře nejen proto, že bylo k dílu přiloženo více rukou, ale především proto, že z důvodů rekonstrukce vodárny jsme byli nuceni nocovat na našem letním sídle tudíž věži profukovací, a tak nám nezbývalo nic jiného než se tulit a zahřívat ve spacácích všemi možnými i nemožnými, umělými i čistě přírodními způsoby:-) Ovšem ne že by to pomohlo. Já jsem třeba první noc procvakala zubama až do časných ranních hodin.
Sobotní den byl kalsicky pracovně nepracovní, tudíž se začalo makat, ale pro Nezmary je přece práce zábavou, a tak jsme si užívali zametání expozice, čištění exponátů, natírání beden, vyhazování matrací z okna, převoz/přenos matrací do věže, vytahování hřebíků z prken a "sekání" takto získaného dřeva.

Po práci následovaly koláče v podobě skvělých francouzských brambor v hradní restauraci. A pak už jenom zábava, pro někoho to znamenalo relax na lavičce či na široké, pro jiného vloupačka do auta či frisbee:-) Večer se udělal oheň, všichni posedali dookola, upekli si, co přes den ulovili, a samozřejmě nesměla chybět kytára a naši adepti na Zlatého slavíka;-) Abychom se zahřáli i zevnitř, tak se svařilo víno a la Olinka a už bylo teplo nejen vnitřně, ale i u srdíčka, protože na Helfštýně je tak krásně!

Zelené škopek na Zelené čtvrtek

Už třetím rokem v Brně na Zelený čtvrtek teče pivními trubkami zelený chmelový mok plným proudem. Já jsem klasicky 100 let za opicema, takže jsem o tom slyšela letos poprvé, a tak ve snaze vynahradit si ztráty z předešlých ročníků jsem to s tím zeleným pivem nějak neukočírovala a barva mé pleti začala splývat se zeleným škopkem, který nedopitý zůstal v hospodě u Zlaté konve...
Myslím, že příští ročník si klidně nechám ujít:-)

Na skok ve Vídni

Je zvláštní, že přestože je z Brna do Vídně blíž než do Ostravy, ještě jsem tam za svých 5 let studia na Masarykově univerzitě nezavítala, a proto jsem se rozhodla tento svůj nedostatek napravit. Ačkoliv musím přiznat, že hlavní motivací pro návštěvu rakouské metropole byla Sandra, se kterou jsme se tam měly setkat :-)
V sobotu v 6h jsme s Luckou nasedly do žlutého autobusu, který nás za 2h vyhodil pod Praterským velkým kolem, a tak začalo naše tour de Vienna. Nejprve jsme naběhly do zábavního parku, který byl tak brzo ráno ještě zavřený, ale to nám nezabránilo v tom, abychom si atrakce prohlédly zblízka a nafotily pár zajímavých snímků. Potom jsme se kolem Sandřina hotelu protáhly až do centra, kde jsme skrze objektiv obdivovaly Stephansdom, galerii Albertina (hezké záchody :-)) a Státní operu.
Najednou už bylo poledne a Sandra nás zvala na jablkový štrůdl do vídeňské kavárny. Za tu chviličku jsme sotva stihly prohodit pár slov, ale byly jsme rády, že jsme se po téměř dvou měsících opět shledaly. Po štrůdlu Sandra pokračovala svou právnickou cestou a my s Luckou jsme vyrazily tou turistickou rovnou na Schönbrunn, kde se zrovna konaly Velikonoční trhy. Kromě trhů jsme si prošly ještě nerozkvetlé zahrady a Gloriette, která v záři slunečních paprsků přímo vybízelá k tomu, abychom vylezly až k ní. Ačkoliv Lucka zpočátku protestovala, že na ten kopec nepoleze (opravdu to byl kopec? tak možná pro Dána! mně to spíš přišlo jako mladší sestra Monte Bú), nakonec na něj vylezla a myslím, že byla ráda, jelikož se před náma rozprostřel nádherný výhled na celé město. Když jsme se dokochaly, dojely jsme k Belvederu, pokračovaly ke Karlskirche a po slunce západu jsme si užívaly pohled na osvětlenou radnici, divadlo, parlament, císařský palác Hofburg, univerzitu a na závěr jak jinak než McDonald & McFleurry:-) To už jsme totiž byly u konce s dechem, táhlo na desátou a autobus nám jel až za hodinu. Alespoň jsme otestovaly, jestli mají ve Vídni u "Meka" stejně dobrou zmrzlinu jako v Dánsku;-) A mají!
Ve 23h jsme už seděly v buse a málem bychom to celkovým vyčerpáním zalomily, kdyby nám zrovna nepouštěli Na samotě u lesa :-) Ani jsem netušila, kolik hlášek, které denně používám či slýchám, z toho filmu pochází. Cesta tudíž uběhla rychleji než rychle a v jednu už jsme jely rozjezdem každá do svého brněnského hnízdečka.