V neděli ráno jsme pochopili, že jde do tuhého. Národní park Børgefjell neboli "divoká nedotčená krajina," jak byl výstižně popsán v programu expedice, nám otevřel svou náruč. Navíc sbalit se na 6 dní není jen tak a bohužel se to odrazilo i na váze batohů, ale "na to si zvykneš a za chvíli batoh na ramenou ani neucítíš," zněly rady zkušenějších.
A tak jsem si zvykala a překvapivě to šlo docela dobře až na jeden háček. O prvním brodění ani nemluvím, v porovnání s tím, co mělo přijít až na samotný závěr dne, to bylo pro děcka:) Neříkám, že ledová voda po pás a 15 kg na zádech byla hračka, takový machr fakt nejsem, ale zvládla jsem to, neboli protentokrát přežila s Turappem, a tak přezuj sandály a šlapej dál:)
Háček spočíval v tom, že na konci ledovcového údolí zapomněli soudruzi z NDR udělat slibovaný průsmyk. No anebo se moje představa o průsmyku neslučovala s tou norskou, ale to už se nedovíme. Každopádně konec údolí byl dle mého názoru obehnán masívem a po průsmyku ani stopy
, navíc krapet zasněženým masívem. Ale co už, bylo třeba se dostat na druhou stranu, a tak drž hubu a krok a hiking se nám rázem proměnilo v mountaineering, jak vtipně poznamenal Jamie. Myslím, že jsem si tam v tom kopci zažila takovou cestu očistcem, život se mi promítl před očima
, ve spoustě věcí jsem prozřela a myšlenky i hodnoty si srovnala v hlavě. Sáhla jsem si tam na dno svých sil, ale potvrdila se mi tam klasická věta, že když si myslíš, že už nemůžeš, ještě 3x můžeš. Po hodině nekonečného stoupání jsme ve 21h konečně
dosáhli vrcholu, nebo že by to byl průsmyk:D O dvě hodiny později už jsme rozbalovali stany a začínali chystat jak jinak než instantní
Rychlou večeři na tisíc způsobů:) No a najednou se nám neděle překlenula do pondělí, i když stále bylo světlo, a my zapadli únavou do spacáků.
V neděli ráno jsme pochopili, že jde do tuhého. Národní park Børgefjell neboli "divoká nedotčená krajina," jak byl výstižně popsán v programu expedice, nám otevřel svou náruč. Navíc sbalit se na 6 dní není jen tak a bohužel se to odrazilo i na váze batohů, ale "na to si zvykneš a za chvíli batoh na ramenou ani neucítíš," zněly rady zkušenějších. 
A tak jsem si zvykala a překvapivě to šlo docela dobře až na jeden háček. O prvním brodění ani nemluvím, v porovnání s tím, co mělo přijít až na samotný závěr dne, to bylo pro děcka:) Neříkám, že ledová voda po pás a 15 kg na zádech byla hračka, takový machr fakt nejsem, ale zvládla jsem to, neboli protentokrát přežila s Turappem, a tak přezuj sandály a šlapej dál:) 
Háček spočíval v tom, že na konci ledovcového údolí zapomněli soudruzi z NDR udělat slibovaný průsmyk. No anebo se moje představa o průsmyku neslučovala s tou norskou, ale to už se nedovíme. Každopádně konec údolí byl dle mého názoru obehnán masívem a po průsmyku ani stopy
, navíc krapet zasněženým masívem. Ale co už, bylo třeba se dostat na druhou stranu, a tak drž hubu a krok a hiking se nám rázem proměnilo v mountaineering, jak vtipně poznamenal Jamie. Myslím, že jsem si tam v tom kopci zažila takovou cestu očistcem, život se mi promítl před očima
, ve spoustě věcí jsem prozřela a myšlenky i hodnoty si srovnala v hlavě. Sáhla jsem si tam na dno svých sil, ale potvrdila se mi tam klasická věta, že když si myslíš, že už nemůžeš, ještě 3x můžeš. Po hodině nekonečného stoupání jsme ve 21h konečně
dosáhli vrcholu, nebo že by to byl průsmyk:D O dvě hodiny později už jsme rozbalovali stany a začínali chystat jak jinak než instantní Rychlou večeři na tisíc způsobů:) No a najednou se nám neděle překlenula do pondělí, i když stále bylo světlo, a my zapadli únavou do spacáků.
Žádné komentáře:
Okomentovat