Následujícího dne jsme se dočkali: kleče a potom už jen lišejníky, viditelnost kam až kopce a hory dovolí, sníh, jezera.. ve zkratce ta pravá skandinávská krajina:) Jak mi Honza popisoval zkušenosti z loňska:"Vem si nejvzdálenější a nejvyšší horu na obzoru a za ní se jde." A taky že jo. 
Úpatí nejvyšší hory Forollhogna (1 332 m) ve stejnojmenném norském národním parku nám mělo po našlapaných 17 km poskytnout útočiště na naši první noc v divočině. Cesta byla suchá, místy mokrá, viditelnost byla celkem dobrá, no jako by tam ti Buty už někdy byli :) Na 2 dny jsme měli relativně lehko v batozích a úsměvy z tváří zatím nemizely. 
Průzračným jezerům a zázračným odleskům na jejich hladině mohli konkurovat jedině živé bytosti v podobě sobíků, kteří nám připravili doslova královské uvítání. Po foto-sobo-pauze jsme plynule pokračovali až k cíli, kde jsme kolem páté hodiny rozbalili stany, uvařili si teplou Rychlou večeři z pytlíku, někteří ještě zvládli na vlastní kůži okusit 
teplotu jezera Forollsjøen a pak hurá do spacáku.Nad ránem nás probudily dešťové kapky intenzivně dopadající na naši "střechu nad hlavou." Když jsme se později vyklubali ze stanů jako motýlí larvičky, bránila nám v rozhledu mlha jak mlíko, ale rozkaz zněl jasně:
"V 9 zvedáme kotvy," a tak nezbylo nic jiného než posnídat ovesnou kaši a sbalit si svých pár švestek. Naštěstí nás čekalo jen 7 km k autobusu, tudíž nás aprílové počasí v červnovém Norsku nemohlo rozhodit. Po dosažení bodu A jsme vyjeli směr Røros neboli historické hornické město na seznamu UNESCA. 
Po nákupu čerstvého pečiva a jogurtů a prohlídce města jsme zakotvili v kempu Harran, kde se bohužel komáři ženili a Češi (plus jeden Australan, abych Jamiemu neukřivdila) plácali, avšak často neúspěšně. Proto to nejlepší, co jsme v danou chvíli mohli udělat, bylo zalézt do ulit a načerpat síly na následující náročné dny šestideňáku.
Žádné komentáře:
Okomentovat