Norská odysea IV aneb Na západní frontě klid

Po prvním dni šestidenního treku jsem se bála, co bude dál, ale neoprávněně. Následující dny nás čekal o poznání příjemnější terén, a tak jsme měli i čas a síly obdivovat okolní krásy přírody. Z hřebene jsme měli parádní rozhled a brodění se pro mě stalo, musím přiznat, příjemnou rutinou. Poté, co jsme jen v pondělí brodili 3x, jsem se začínala cítit jako profík:) Jen skákání z kamene na kámen mi nepřirostlo k srdci, ale není nad to, když vám příroda staví do cesty překážky a vy je jednu po druhé dokážete zdolávat. Ačkoli jsme měli posunutý odchod pro extrémní náročnost prvního dne až na 10. hodinu, stany jsme stavěli už před sedmou, tudíž o 4 h dřív než předešlého dne. Příroda si s námi trošku zalaškovala a k Rychlé večeři nám naservírovala duhu. A protože se nám rozpršelo, zalezli jsme do svých "děr" a doufali, že zítra bude líp, i když nás čekal odpočinkový den.
Jelikož ráno pořád pršelo a měly jsme s Kristýnkou mokré pohorky, rozhodly jsme se, že odpočinkový den strávíme v tábořišti a v jeho nejbližším okolí, zatímco jiní odvážlivci se vypravili ke karovému ledovci pod horou Kvigtinden. Teprve hlad nás před polednem vyhnal ze spacáků a začaly jsme procitat do nového dne. Odpoledne konečně přestalo pršet, což byla příležitost k průzkumu okolního terénu, který ovšem předčasně ukončil další dešťový mrak. Celý den jsme v podstatě strávily vylézáním a zalézáním z a do stanu dle aktuálního rozmaru matky přírody, ale nožky se alespoň dočkaly zasloužilé regenerace a tělíčko načerpalo nových sil.
Ve středu nás čekal klasický scénář, na kterém stálo 15 km, ale i ty jsme poměrně hravě zvládli a k večeru dorazili až k jezeru Gaukarvatnet, které svou průzračně čistou vodou zlákalo nejednoho účastníka expedice. V podstatě kdo se neokoupal tady, tak už se neokoupal nikde. Voda byla ledová, ale zároveň příjemně osvěžující. Po západu slunce teplota značně klesla a vyrojili se komáři, a tak jsme se příjemně unavení odebrali do svých dočasných domovů.