Dodnes tomu nemůžu uvěřit... Jako každý pracovní den i tento se začínal lámat a nastal čas oběda. Bylo třeba podniknout patřičné kroky směrem k přesunu do jídelny. Najednou byli všichni oblečení a obutí a už se zahříval motor, a tak jsem popadla poštu a naskočila jsem ke kolegům do auta. Dojeli jsme na parkoviště, vyskákali jsme z auta a zatímco chlapi valili natěšení na oběd, já jsem si ještě musela odbýt kolečko na poště. Tentokrát jsem jako bonus posílala i balík, ale naštěstí už je po Vánocích a fronty dlouhé jako moje polední pauza už jsou minulostí. Takže šlo vše poměrně hladce a řekněme, že v rekordním čase 10 min. jsem vypadla z pošty a mohla jsem se snažit dohnat chlapy na obědě.
Vycházím z pošty, slunce svítí a opírá se do sněhových závějí, které nám včerejší den neočekávaně nadělil. V podstatě se brodím po kotníky ve vodě :) Mířím si to snad už postopadesáté napříč Přemyslovým náměstím do jídelny ve Slunečním dvoře a vtom před sebou spatřím povědomou postavu. Je ke mně zády a vzdaluje se mi, a tak na něj zavolám jeho jméno. V první chvíli se zarazím a lituju toho výkřiku, protože to přece nemůže být on. Co by tady v Brně asi tak dělal? Na moment se mě chopí panika, že se ke mně otočí úplně cizí tvář a já budu muset vysvětlovat svůj omyl. Ale opak je pravdou. Je to on! Neuvěřitelné se stává skutečností přímo před mýma očima. Oba jsme překvapení, že se tady setkáváme, ale jsme šťastní, že se vidíme. Najednou se několikasetkilometrová vzdálenost smrskne na milimetry a my se objímáme. Nechápu to, ale nepotřebuju žádná vysvětlení. Zaplavuje mě euforie a endorfiny pracují i o polední pauze. Byla to nejúžasnější náhoda v mém životě.
Dali jsme si spolu oběd v kantýně a zase se rozešli a každý z nás pokračoval svým směrem v započaté cestě. Ale na ten okamžik, kdy se naše trajektorie na několik desítek minut proťaly, snad nikdy nezapomenu.
Teprve zpětně si uvědomím jaká to byla náhoda. Mohli jsme na oběd vyrazit o několik minut později nebo dřív, mohla jsem se na poště zdržet déle, nebo tam vůbec nejít, prostě mohli jsme být ve stejnou dobu na stejném místě jen o pár metrů vedle sebe a ani o tom nevědět.
Ale já věřím na toho loutkaře, co s náma hraje to své divadlo. Tahá za nitky a zahrává si s našimi životy. Občas z toho vyjde komédie a jindy zase tragédie, ale on ví, co dělá. Baví ho to a nás nakonec vlastně taky :)
Žádné komentáře:
Okomentovat