Jak jsem se natřikrát zlomila - Cesta

Zřejmě ještě dlouho budou mí nadřízení litovat, že mi podepsali dovolenou, ale stalo se a já, ačkoliv jsem to ještě v pondělí ráno netušila, jsem v úterý v noci odjížděla na dovolenou do Slovinska.
Byl den před státním svátkem, chtěla jsem to v práci zabalit dříve, ať stihnu nakoupit a napéct něco na cestu a navíc jsem neměla vůbec nic sbaleno. Ale jak už to bývá, člověk míní, pánbůh mění, a ještě v šest hodin jsem seděla v práci a na poslední chvíli dodělávala v kanceláři věci, které nepočkají na můj návrat po dovolené. A to jsem tehdy ještě neměla nejmenší tušení, že se ten můj návrat do práce oddálí o víc jak 2 měsíce.
Pak už to šlo ráz na ráz, nákup jsem naštěstí zvládla o polední pauze, takže jsem skočila do auta, přijela na privát, vybalila nákup, začla míchat těsto na buchtu, nahřívala toastovač na svačinu a mezitím jsem si na postel vyskládala oblečení, které budu brát s sebou. Mezi troubou, toastovačem a ložnicí mi z auta telefonoval Honza a hlásil, kde se přibližně nachází mezi Ostravou, Bílovcem a Brnem, a jak rychle se přibližují. Už už to vypadalo, že buchta nestihne vychladnout, toasty se v sáčku zapaří a že určitě něco doma zapomenu, ale nakonec se vše stihlo a na sraz na parkoviště jsem dorazila jen asi s desetiminutovým zpožděním.
Pavel mě přivítal větou: "Doufám, že nemáš moc velká zavazadla," a když otevřel kufr, tak jsem pochopila proč. K mému údivu byla v autě kromě zavazadel i dvě horská kola. A tak jsem se dozvěděla, že Pavel s Evou jsou nadšení cyklisti a budou Slovinsko projíždět křížem krážem na kolech, zatímco my s Honzou se budeme procházet po svých kolem Bohinjského jezera. Naštěstí se nakonec všechna zavazadla do auta vešla a naskládali jsme se do něj i my čtyři, a tak jsme mohli vyrazit na cestu. Bylo deset hodin večer a měli jsme před sebou zhruba 550 km až do Staré Fužiny, do penzionu Cerkovnik.
Cesta ubíhala docela rychle, Honza se za volantem střídal s Evou a když už našim řidičům docházely síly, zaparkovali jsme na odpočívadle, kde jsme si my tři ustlali v autě a Honza (jakožto skaut) byl vyhnán ven na karimatku a do spacáku. Pospali jsme si asi 4h a pak se pokračovalo dál v cestě, která se nezadržitelně chýlila ke konci.
Ve středu 8.května v 9h ráno jsme zaparkovali před Cerkovnikem a ačkoliv jsme měli mít pokoje k dispozici až od 14h, velmi milá paní domácí (Monika) nám umožnila odložit si zavazadla na pokojích hned a tím odstartovala naši báječnou dovolenou u Bohinjského jezera.