Jak jsem se natřikrát zlomila - Den první: Vogel

Jakmile jsme na pokojích vyskládali zavazadla, převlékli jsme se a mohli jsme vyrazit na obhlídku okolí. Bylo devět ráno a měli jsme celý den před sebou. Nad jezerem se rozprostírala hustá bílá mlha, za kterou by se nemusel stydět ani rybníček Brčálník, avšak se stoupajícím sluncem se postupně mlha rozplynula, a tím před našimi zraky odhalila krásné hory tyčící se do výšky na pozadí azurové oblohy. Eva s Pavlem smontovali svá rozložená kola a Pavlovi spadl kámen ze srdce, když mezi všema bebechama v zavazadlovém prostoru auta našel i své sedlo na kolo - bez něj by se mu asi jezdilo dost mizerně :) A tak Pavel s Evou mohli vyrazit na svůj první cyklovýlet ve Slovinsku a my s Honzou jsme se vydali do centra Ribčev Laz na obhlídku.

Původní promenáda kolem jezera s několika Chroustovými akrobatickými vložkami se po krátkém zastavení v infocentru a po nákupu pohlednic a map okolí Bohinjského jezera a Triglavu rázem změnila na slušný výšlap na vrchol Vogel. V nižší nadmořské výšce Honza obdivoval několik muků, na které si dělal zálusk. Následně jsme v kopci narazili na úl, který jsme oba pozorovali až do chvíle, kdy Honzu píchla jedna včela do hlavy, protože se mu zamotala do vlasů a nemohla se dostat pryč. To jsme vzali rychle nohy na ramena a až po několika stech metrech jsem mu vytahovala z hlavy žihadlo. V tu chvíli si Honza myslel, že bude mít nejzávažnější zranění z dovolené on, ale to ještě nevěděl, že ho několikanásobně překonám.

Ve vyšších nadmořských výškách bylo ještě dost sněhu, ale my jsme se nevzdali a bezmála po šesti hodinách stoupání, místy boření se ve sněhu, trochy bloudění a nějakého toho snowboardování jsme mohli prohlásit, že Vogel je dobyt. Z nadmořské výšky 1535 m byl nádherný výhled dolů na jezero, ale taky na hory na protějším břehu a na okraj Triglavského národního parku. Vzhledem k tomu, že jsme toho předešlou noc v autě moc nenaspali a únava už byla velká, a také vzhledem k pokročilé hodině jsme se nakonec rozhodli, že se dolů svezeme lanovkou, která na Vogel vede. Obsluha lanovky se docela divila, že chceme jen jednosměrný lístek a zvědavě se ptali, jak jsme se dostali nahoru. Po našem vysvětlení nám bylo řečeno, že jsme asi letos první, kdo cestu na Vogel absolvoval pěšky. Protože lanovka jela až za půl hodiny, objednali jsme si polévku, abychom umlčeli škemrající žaludky.

 Cesta dolů byla o poznání rychlejší, ale stejně jako nahoru jsme byli sami dva. Lanovka však končila na opačném konci jezera, než jsme byli ubytovaní, a tak jsme se vydali podél břehu Bohinjského jezera směr náš dočasný domov v penzionu Cerkovnik. Po rovince už se šlo dobře a nasadili jsme svižné tempo, protože Pavel s Evou už na nás čekali s prázdnými žaludky. Honza samozřejmě po cestě kolem vody neodolal a skočil se do té ledovky čváchnout, i když bylo vidět ve výrazu jeho tváře, že takovou teplotu opravdu nečekal. Skoro to vypadalo, že tam nevleze, ale to byste ho museli znát. Jediné, co by mu čistě teoreticky mohlo zabránit v koupání v jakékoli blízké vodní nádrži, je asi patnáct čísel ledu na povrchu, ale to jen v případě, že by s sebou neměl sekyrku :)
Před sedmou jsme byli na pokoji a po devíti hodinách na nohou jsme toho měli doslova plné kecky. Přesto nám sprcha dodala novou energii a byli jsme schopni ještě vyrazit na večeři do Stare Fužiny. Po dlouhém rozmýšlení a taky protože jsme ve Fužině na žádnou jinou restauraci nenarazili, jsme se usadili v domače gostilně Mihovc. Dostali jsme místní aperitiv jako pozornost podniku a pak jsme se s chutí pustili do zaslouženého jídla. U piva jsme si povyprávěli o všem, co jsme ten den dělali, a zjistili jsme, že jsme se na Vogelu minuli asi jen o dvě hodiny. Každopádně z vyprávění našich cyklistů bylo zřejmé, že toho na kole za ten den objeli minimálně dvakrát tolik (kolem celého jezera, lanovkou na Vogel, dolů kolmo, na vodopády Savica a možná jsem ještě na něco zapomněla). My jsme jim to však přáli a nechali jsme si od nich poradit, kam vyrazit další den na výlet.