Druhého dne už naše dovolená pomalu získávala pevný řád. Budíček krátce před osmou, v 8h sraz na snídani, sledování počasí na slovinské televizi při snídani, balení, převlékání, chystání a odchod na celodenní túru před desátou. Pavel a Eva opět sedli na kola a vyrazili směr Bled. My jsme tentokrát po krátké zastávce na nákup obědosvačiny v místní samoobsluze vyrazili po opačném břehu Bohinjského jezera směrem k vodopádům Savica. Procházka kolem jezera byla o poznání příjemnější než předešlého dne, nejen díky tomu že to bylo na začátku dne, tudíž jsme ještě byli plni sil, ale hlavně se šlo lesní cestou v těsné blízkosti vody, zatímco včera jsme šli víceméně po asfaltce.
Počasí nám opět přálo, byly vidět vysoké hory na protějším břehu, vlastně i celá lanovka až na Vogel, odkud jsme na jezero shlíželi včera. Honza si vyhlídl koupací místo, které hodlal využít po zpáteční cestě, a společně jsme se kochali krásami okolní přírody. Bohužel nemůžu napsat nerušeně, protože nás po celou cestu všelijak předjížděli a objížděli bikeři, nedbajíce zákazu vjezdu do národního parku.
Kolem poledne jsme došli na opačný konec jezera nedaleko
Ukanc. Uvelebili jsme se na lavičce a s výhledem na celé jezero jsme se pustili do obědosvačiny. Honza samozřejmě nevydržel dlouho sedět a začal nenápadně shánět materiál pro svůj "projekt". Já jsem v tu chvíli neměla vůbec ponětí, co bude následovat. No a pak to bylo ráz na ráz, najednou měl vykasané nohavice nad kolena, v ruce klacek, prkno a nějaké drobné neidentifikovatelné předměty. Za chvíli už stál na balvanu asi 3 metry od břehu a pokoušel se dostat asi ještě o dva metry dále na další kámen vyčnívající z vody jen špičkou. Šel na to chytře, to nemůžu říct, změřil si klackem hloubku a když zjistil, že by mu voda sahala těsně pod pás, tak si začal vystélat cestu dřevěným prknem.
Po chvíli už balancoval na prkně, vodu těsně pod vyhrnutýma nohavicema, opřený o klacek a vykračoval ke kameni. Když dosáhl svého cíle, chvíli na kameni dřepěl a pak se vydal stejnou cestou zpět na břeh. Teprve pak jsem se dozvěděla, že na špičku toho kamene nainstaloval pružinku, kterou někde po cestě našel, a na ni položil kamínek. Smysl celé akce mi naprosto unikal, ale dle hesla "kdo si hraje, nezlobí" jsem ani moc hlasitě neprotestovala :)
Po akci "P" jsme mohli v klidu pokračovat směr vodopády. Čím víc jsme se přibližovali, tím byl hukot vodopádů silnější. Na konci cesty byla budka se suvenýry, kde se také platil vstup 2,5 € na osobu. Po řádném zaplacení jsme mohli po kamenném mostu překročit divokou řeku Mala Savica a stoupat po nekonečných schodech směr hlavní atrakce dnešního dne. Asi v polovině cesty vzhůru jsem s nostalgií vzpomínala, jak jsem kdysi z pohodlí gauče v televizi sledovala
Po stopách Xapatanu. Nevím, kolik schodů jsme museli zdolat, než jsme se dostali do cíle, ale skoro bych řekla, že dvojnásobek toho, co museli vyběhnout dobrodruzi ve francouzské soutěži. Každopádně vynaložené úsilí bylo po zásluze odměněno pohledem na 78 m vysoký burácející
vodopád Savica. Udělali jsme si pár fotek, ale vzhledem k malé rozloze vyhlídky a neutichajícímu proudu turistů jsme se brzy otočili na podpatku a upalovali jsme po schodech dolů. Jak už to bývá, cesta zpět byla o poznání rychlejší, takže jsme byli zpátky u břehu Bohinjského jezera ani jsme nemrkli. Znova jsme si rozbalili svačiny na lavičce s výhledem na pružinku s kamínkem a užívali si ticho. Najednou se k nám blížil kajakář, který se rozhodl kolem čouhajících balvanů udělat otočku, a jakmile jeho pohled spočinul na pružince, propukl v hlasitý smích. Taky jsme se začli smát a Honzu zřejmě naplnil pocit, že jeho snaha nevyšla na prázdno.
Pak už před námi byla jen cesta zpět kolem jezera s plánovaným osvěžením ve vodě. Hned jak jsme dorazili na místo, skočil Honza po hlavě do vody. Vynořil se u kamene opodál, na který vylezl, a pózoval jak socha Davida z bílého mramoru :) Vše jsem z břehu pozorovala a zachycovala na věčnou památku skrz objektiv, ačkoli fotky na Adama nejsou moc vhodné k zveřejňování. Pak Honza skočil do vody podruhé a plaval za mnou na břeh. Myslela jsem si kdoví jaká to není legrace až do chvíle, kdy se na chvíli ve vodě zastavil a začal na mě mávat. Mávala jsem na něj zpátky a on pohoršen tím, že nefotím, dokázal skrze drkotající zuby procedit jen dvě slova: "Foť! Rychle!" V tu chvíli jsem pochopila, že jde do tuhého, a tak jsem ho rychle vyfotila, aby stihl vylézt z vody dřív, než v ní úplně vytuhne. Na břehu už byl zase hrdina a začal mě přesvědčovat, jak to bylo osvěžující a že to musím zkusit taky. Asi byste si řekli, že jsem mu po tom všem nemohla skočit na špek. Ale pravdou je, že už druhý den jsem se sebou zápasila a voda mě opravdu lákala. Nakonec jsem sebrala všechnu odvahu a po dlouhém přesvědčování jsem do vody taky skočila. Byl to úžasný pocit, ale nebylo nutné pobyt ve vodě protahovat, takže jsem za několik vteřin byla z vody venku. Osušili jsme se, oblékli se a pokračovali jsme v cestě zpět do našeho provizorního domova v
penzionu Cerkovnik, kde už na nás čekala večeře a Pavel s Evou.
Kolem poledne jsme došli na opačný konec jezera nedaleko Ukanc. Uvelebili jsme se na lavičce a s výhledem na celé jezero jsme se pustili do obědosvačiny. Honza samozřejmě nevydržel dlouho sedět a začal nenápadně shánět materiál pro svůj "projekt". Já jsem v tu chvíli neměla vůbec ponětí, co bude následovat. No a pak to bylo ráz na ráz, najednou měl vykasané nohavice nad kolena, v ruce klacek, prkno a nějaké drobné neidentifikovatelné předměty. Za chvíli už stál na balvanu asi 3 metry od břehu a pokoušel se dostat asi ještě o dva metry dále na další kámen vyčnívající z vody jen špičkou. Šel na to chytře, to nemůžu říct, změřil si klackem hloubku a když zjistil, že by mu voda sahala těsně pod pás, tak si začal vystélat cestu dřevěným prknem. 
Po akci "P" jsme mohli v klidu pokračovat směr vodopády. Čím víc jsme se přibližovali, tím byl hukot vodopádů silnější. Na konci cesty byla budka se suvenýry, kde se také platil vstup 2,5 € na osobu. Po řádném zaplacení jsme mohli po kamenném mostu překročit divokou řeku Mala Savica a stoupat po nekonečných schodech směr hlavní atrakce dnešního dne. Asi v polovině cesty vzhůru jsem s nostalgií vzpomínala, jak jsem kdysi z pohodlí gauče v televizi sledovala Po stopách Xapatanu. Nevím, kolik schodů jsme museli zdolat, než jsme se dostali do cíle, ale skoro bych řekla, že dvojnásobek toho, co museli vyběhnout dobrodruzi ve francouzské soutěži. Každopádně vynaložené úsilí bylo po zásluze odměněno pohledem na 78 m vysoký burácející vodopád Savica. Udělali jsme si pár fotek, ale vzhledem k malé rozloze vyhlídky a neutichajícímu proudu turistů jsme se brzy otočili na podpatku a upalovali jsme po schodech dolů. Jak už to bývá, cesta zpět byla o poznání rychlejší, takže jsme byli zpátky u břehu Bohinjského jezera ani jsme nemrkli. Znova jsme si rozbalili svačiny na lavičce s výhledem na pružinku s kamínkem a užívali si ticho. Najednou se k nám blížil kajakář, který se rozhodl kolem čouhajících balvanů udělat otočku, a jakmile jeho pohled spočinul na pružince, propukl v hlasitý smích. Taky jsme se začli smát a Honzu zřejmě naplnil pocit, že jeho snaha nevyšla na prázdno.
Pak už před námi byla jen cesta zpět kolem jezera s plánovaným osvěžením ve vodě. Hned jak jsme dorazili na místo, skočil Honza po hlavě do vody. Vynořil se u kamene opodál, na který vylezl, a pózoval jak socha Davida z bílého mramoru :) Vše jsem z břehu pozorovala a zachycovala na věčnou památku skrz objektiv, ačkoli fotky na Adama nejsou moc vhodné k zveřejňování. Pak Honza skočil do vody podruhé a plaval za mnou na břeh. Myslela jsem si kdoví jaká to není legrace až do chvíle, kdy se na chvíli ve vodě zastavil a začal na mě mávat. Mávala jsem na něj zpátky a on pohoršen tím, že nefotím, dokázal skrze drkotající zuby procedit jen dvě slova: "Foť! Rychle!" V tu chvíli jsem pochopila, že jde do tuhého, a tak jsem ho rychle vyfotila, aby stihl vylézt z vody dřív, než v ní úplně vytuhne. Na břehu už byl zase hrdina a začal mě přesvědčovat, jak to bylo osvěžující a že to musím zkusit taky. Asi byste si řekli, že jsem mu po tom všem nemohla skočit na špek. Ale pravdou je, že už druhý den jsem se sebou zápasila a voda mě opravdu lákala. Nakonec jsem sebrala všechnu odvahu a po dlouhém přesvědčování jsem do vody taky skočila. Byl to úžasný pocit, ale nebylo nutné pobyt ve vodě protahovat, takže jsem za několik vteřin byla z vody venku. Osušili jsme se, oblékli se a pokračovali jsme v cestě zpět do našeho provizorního domova v penzionu Cerkovnik, kde už na nás čekala večeře a Pavel s Evou.
Žádné komentáře:
Okomentovat