Jak jsem se natřikrát zlomila - Den třetí: Osudový Pršivec

Třetí den bylo v plánu, že Eva s Pavlem výjimečně odloží kola a půjdou s námi na pěší túru. A když už se Pavel vzdá kola tak jedině pro něco velkého. Nejbližší nejvyšší vrchol byl Pršivec (1761 m), a tak jsme si to hned po snídani namířili přímo tam v neobvyklém počtu čtyři. Po cestě nahoru jsme narazili na zajímavé žlutomodré stretchingové centrum v přírodě, kterému jsme neodolali. Museli jsme si všichni všechno vyzkoušet a skvěle jsme se při tom bavili. Teprve když už jsme byli tak protažení, že jsme byli zralí se vrátit do penzionu a ztěžka oddechovat na terase, dokázali jsme se od protahovadel odpoutat a mohli jsme pokračovat ve výšlapu.
Po prudkém stoupání jsme dorazili na startovací loučku, odkud vzlétali paraglidisti. Opět jsme se na chvíli zastavili fascinováni jejich letem nad jezerem.
Po dvou hodinách šlapání do kopce (se zastávkami na stretching a paraglide) jsme vystoupali 500 výškových metrů a octli jsme se před chatou Kosijev dom na Vogarju (1050 m). Měli sice zavřeno, ale za chatou byly houpačky a také úzká pěšinka, která vedla na vyhlídku. Pavel už byl zřejmě otráven všemi těmi našimi malými zastávkami a taky tím, že ještě pořád nejsme na vrcholu, a tak jsme šli na vyhlídku ve třech. Opravdu stála za tu chvíli zdržení, ale vysvětlujte to Pavlovi.. :)

Pak už to šlo ráz na ráz. Valili jsme jako blázni, sotva jsem stihala fotit, o dodržování pitného režimu či pravidelném dýchání ani nemluvě. Místy jsme se brodili ve sněhu a na další vyhlídce už bylo jasné, že jezero je definitivně za námi a Pršivec co by kamenem dohodil. Terén se nám místy stupňoval tak, že jsme sice lezli po čtyřech, ale přitom pořád vestoje. Zatímco já jsem se soustředila na každý další krok a srdce mi bušilo v hlavě tak silně, že jsem nebyla schopná vnímat nic dalšího, Honza kolem poskakoval jako kamzík a rozplýval se nad modříny a jejich neuvěřitelnými tvary v tak nehostinných podmínkách.
Čas oběda už byl dávno pryč, ale moji vysportovaní souputníci měli pro dnešek noblesnější cíl než pouhý kus žvance, a tak se šlo dál. Hlady jsem šilhala, začaly se stahovat mraky a dost se ochladilo. Přesto jsme přesně ve 14:00 pokořili vrchol Pršivce a za doprovodu májového deštíku (který lze nazvat májovým pro jeho intenzitu a načasovanost, nikoli však pro okolní teplotu) jsme se pustili do oslavy dosažení našeho dnešního cíle jídlem. Protože bylo nevlídno, nezdržovali jsme se nahoře déle než bylo nutné a vypravili jsme se na sestup.
Dolů se šlo svižněji, ale o to nebezpečněji. Zvláště potom v místech, kde jsme se propadali po kolena do sněhu, aniž bychom věděli, co se ukrývá pod bílou pokrývkou. Nejhorší asi bylo, když se před námi pod sněhem ukryla turistická značka a my jsme se ztratili. Ale zachovali jsme paniku a po chvíli jsme našli značku i cestu ven z lesa. Před námi se rozprostřela planina pod Viševnikom (1625 m) a chaloupky jako z pohádky o Jeníčkovi a Mařence. Šťastní, že nejhorší máme za sebou a že nepříjemný déšť ustal, jsme si na chvíli mezi neobydlenými chaloupkami odpočinuli. A pak to přišlo, ani jsem nemrkla.

Odhodláni pokračovat v sestupu jsme se vydali dál po červeně orámovaných bílých kolečkách - toť jediná slovinská turistická značka. Pavel, Eva a Honza mi o pár metrů utekli, když jsem se zdržela při focení lýkovce na kameni. Abych je dohnala a nemuseli na mě zase čekat, rozběhla jsem se po mírně se svažující podmáčené louce plné drnů a kamenů. Pak už jsem slyšela jen křupnutí vlastní kosti, ležela jsem na zemi a křičela na ostatní. Přiběhli ke mně hrozně rychle, ale já se mezitím stihla podívat na svou divně vykroucenou levou nohu.
Věděla jsem, že je něco špatně, a měla jsem pocit, že omdlím. Ani ne tak bolestí jako šokem.
Ale měla jsem štěstí. Nikdo nezpanikařil a cítila jsem se jako součást nějaké profesionální záchranné akce. Pavel zavolal horskou službu a přesně jim nahlásil, co se stalo a kde nás najdou. Eva mi omotala nohu obinadlem a dala mi paralen na bolest. Honza mě přenesl na zádech zpět k chatám, kde mě položil na dřevěnou lavičku. Zabalili mě do všeho, co měli po ruce, a podložili mi nohu i hlavu. Pak už nezbývalo než čekat na záchranáře. Prognóza zněla zhruba dvě hodiny. Čekání se mi zdálo nekonečné a klepala jsem se jak ratlík (stále v šoku).

Po necelých dvou hodinách jsme uslyšeli vrtulník. Kluci na ně začali mávat, oni si obhlídli terén a pak se přiblížili k zemi tak nízko, aby mohli záchranář i doktor vyskočit. Doktor se podíval na nohu a hned mi hlásil, že mám zlomený kotník a že mě budou muset převézt do nemocnice v Jesenici. Veškerý postup mi nejdříve popsal a pak jednal. Dostala jsem injekci proti bolesti (podle Honzy se mi okamžitě rozšířily zorničky jako po nějaké droze). Pak mi doktor musel nohu narovnat. Vlastně to ani nebolelo, spíš to byl nepříjemný pocit a pak jsem cítila, jak se mi ulevuje a silný tlak v noze, který jsem tam po celou dobu cítila, ustupuje. Potom mi nohu dali do vakuové dlahy, navlékli mě do postroje, přenesli doprostřed louky a z vrtulníku začli spouštět lano.

To přišla řada na záchranáře. Spolu se mnou se na lano zavěsil a už nás tahali nahoru. Ani nevím jak, ale najednou jsem seděla na podlaze ve vrtulníku. Doktor rozhodl, že poletíme všichni, protože po dvou hodinách čekání se všichni klepali zimou a cesta do údolí k Bohinjskému jezeru byla ještě dlouhá a náročná. Vrtulník se opět přiblížil k zemi, aby mohli doktor, Honza, Pavel i Eva naskákat dovnitř. Eva sice zpočátku protestovala, ale nebylo jí to nic platné. Bohužel měla tu smůlu, že byla na rozdíl ode mě plně při smyslech, ale nakonec to zvládla a v plném obsazení vrtulníku, kde ještě kromě doktora a záchranáře byli dva piloti a navigátor, jsme mohli odletět. Po mezipřistáním ve Stare Fužině, kde jsme vysadili Evu s Pavlem a doktora, jsme nakonec přistáli na střeše nemocnice v Jesenici.
Za Honzova doprovodu mě doktoři převáželi z místa na místo. Nejdříve na rentgen, pak převléknout do pyžama, pak oznámení, že musím jít do šesti hodin na operaci a že mi tam dají šrouby, pak odběry krve, nějaké další testy, vyplnění dotazníku na alergie a závažná onemocnění, podepsání formuláře, že s operací a celkovou narkózou souhlasím a pak už jsem ležela na pokoji a s Honzou jsme čekali, až mě odvezou na sál.
Nohu jsem si zlomila asi ve tři hodiny, v pět hodin už mě vykládali z vrtulníku a po osmé hodině jsem měla mít operaci. Všechno se odehrálo tak rychle, že jsem ani neměla čas vstřebat, co se vlastně děje. Kolem půl deváté jsem se rozloučila s Honzou, pro kterého přijeli Eva s Pavlem autem, a pak mě odvezli na sál. Klepala jsem se zimou, a tak mi pod plachtu začali hadicí foukat teplý vzduch. Doktoři se mezi sebou bavili slovinsky, ale na mě mluvili anglicky kromě toho, když mě přivezli na sál - to mě pozdravili česky "Dobrý večer." Občas jsem jim rozuměla, co si mezi sebou říkají, a pak jsme se zasmáli - hlavně když si stěžovali, že mám hrozné žíly, které se nedají napíchnout. Pak už jsem ucítila jehlu a za chvíli jsem spala. Kolem desáté jsem se probudila z narkózy a napsala jsem Honzovi, že už to mám za sebou. Měla jsem hroznou žízeň, ale nesměla jsem ještě do půlnoci pít. Nespalo se mi dobře a čekala jsem na půlnoc, abych se mohla konečně napít. Jakmile jsem se napila, udělalo se mi zle. Moc jsem toho nenaspala, ale nebolelo to.