Život jde dál...

Pohádky je sice konec, ale život jde dál :-) Skoro jsem se ani nestihla vybalit a už se na mě sesypaly všechny radosti i strasti mého života před Dánskem:-) Šlo se do Hobita zapít Jiříkovy narozeniny a můj návrat, potom s maminkou do kina na Václava, do Aquaparku v Olešné se sestřičkou a jejími kamarády, k sestřence zkontrolovat, jak nám Jiřinka a Tomášek za ten půlrok porostli, na hokej, protože beze mě ti kluci nic nehrajou, za babičkou do Krnova, do Brna vyřídit potřebnou studijní byrokracii, na koncert Tensingu a na Impro show v Parníku (velice povedená!), na procházku k Odře, opět do kina na Občana Havla, jelikož už jsem trpěla deficitem českých filmů, na nakládané tvarůžky na Mexiko v Klimkovicích, na Stodolní do Éčka, do Bilbovy nory na sraz z gymplu a opět na hokec, ale stejně to nepomohlo, 6 měsíců absence prostě dvěma návštěvama nezachráním :-(

No a to už je tady začátek semestru, člověk se kolem sebe nestihl pořádně ani rozhlídnout a už mu zase valí šrouby do hlavy:-) Ale se začátkem semestru souvisí i příjemnější aktivity jako třeba Oldies Party v Mersey :-)

Cesta domů

Co dodat... prostě ještě včera jsme přijely do Dánska, do Aarhusu, naší velké neznámé a rozkoukávaly jsme se v novém bytě, seznamovaly na hodinách dánštiny s Němci, Italy, Španěly, Bulharkama a zbytkem světa... a dnes je kufr auta nacpaný věcma k prasknutí a někdo říká, že už je čas jet domů :-( Nechce se nám "ho" poslechnout, ale nemáme na výběr. Pán čas je núprosný...

Ukáplo pár slziček, cesta za okýnkem až moc rychle utíkala, po dvou hodinách jsme byli v Německu a pak už to šlo ráz na ráz... první benzinka, druhá benzinka, odpočívadlo, české hranice s Německem a Prácheň :-) Tam jsme si dali takovou menší pauzičku na protažení ztuhlých částí našich těl. No nakonec jsme vlastně protahovali jen 3: já, řidič Honzýček a Méďa. Vylezli jsme až na vrchol čedičové Panské skály (597 m.n.m.) jako po schodech, do toho zapadalo sluníčko, no romantika jak blázen, co vám budu povídat;-)

Pak už jsme vzali Jičín útokem přímou cestou přes Novou Paku :-) No jo, Božka (GPS) opět zabodovala, chtěla nám ukázat, že v Nové Pace je taky Školní ulice a že náš kočár zvládne i jízdu po silnici osmé třídy. Napodruhé jsme tu Školní ulici už trefili, Lucku předali do těch správných rukou :-) a po kafíčku jsme pokračovali směr Olomouc. Tam jsme vyklopili Renátku do rukou jejího Honzíčka a jeli na Ostravu:-) Po 15 hodinách jízdy z Dánska jsme byli v Proskovicích, to už bylo 22h místního času a servíroval se birel pro řidiče a čokoládový dortík :-) Pak už Honzýček naskočil do auta a upaloval za svou drahou polovičkou Soničkou...

Zazvonil zvonec a pohádky je konec!

Generální úklid a odměna

Poslední den v Dánsku jsme strávily poněkud netradičně, a to úklidem. Po včerejší rozlučkové párty u nás na privátě, sice nebylo nablito ani u nás ani v alejích, ale v 17h měla přijít majitelka bytu na kontrolu. Po čtvrtlitru domácí meruňkovice, nějakém tom víně a kdo ví po čem ještě jsem ráno nějak nemohla dospat, a tak jsem vstala brzy a pustila se do pečení buchty na zítřejší dlouhou cestu domů. Po snídani jsme se pustili do balení, třídění věcí, co vyhodit a co si vzít domů jako suvenýr (bylo to těžké rozhodování, ale stejně nám bylo jasné, že polovinu věcí, které domů dotáhneme, vyhodíme) a když byly skříně prázdné, mohli jsme se pustit do drhnutí koupelny, vytírání lednice, polic, skříní a podlah. Byla to makačka a všichni jsme se u toho pořádně zapotili, ale zvládli jsme to na jedničku. Díky samozřejmě patří i Renči a Honzýčkovi, kteří se dobrovolně stali nedobrovolnými pomocníky:-) Eva dorazila o půl hodiny dřív a byla velice spokojená se stavem svého bytu, za což jsme byly velice rády, protože jsme díky tomu nepřišly o deposit.

Jak už se to říká v jednom přísloví, po práci přišly koláče a to v podobě úžasné večeře u Sandry na kolejích. Po přípitku chilským vínem jsme dostali kuřecí prsíčka s broskví a se sýrem a nakonec dezert v podobě citrónového koláče. Sandra prý recept stáhla někde z internetu a vzhledem k jeho jistým nedokonalostem musela zaimprovizovat, ale my jsme nic nepoznali a olizovali jsme se až za ušima! Avšak měli jsme před sebou dlouhou cestu do rodné vlasti a brzké ranní vstávání, a tak jsme šli na Dánsko v nezvykle brzkou hodinu domů a Sandru jsme nechali na pospas Dánům a Dánsku. Však ona je holka šikovná a do června to tam zvládne i bez nás ;-)

Poslední koupačka

Již dlouho předtím, než Honzýček fyzicky dorazil do Aarhusu, bylo známo, že se půjdeme očváchnout do Baltu. To, že byl leden a 6°C k tomu, nás samozřejmě nemohlo odradit. Bohužel plavky s kožíškem ani jeden z nás nesehnal, a tak musela postačit zimní čepice na hlavě, abychom se náhodou nenachladili :-) Nejprve jsme na průzkum vyslali Lucku, která si ostýchavě svlažila nožky, vyjekla a vyběhla z vody, takže jsme usoudili, že to bude teplota akorát tak pro nás;-) Svlíkli jsme se do plavek, zapózovali pro naše dvorní fotografky a kameramanky a hurá do vody! No koupačka to byla skvělá, akorát jsme v té rychlosti, jak jsme vběhli do vody a zase z ní rychle vyběhli, zapomněli udělat aspoň pár temp, takže na zápis do Guinessovy knihy rekordů to nebude :-( Ono by to na ten zápis asi nebylo ani tak, protože Honzýčkova pondělní koupačka na severním cípu asi nebyla dnes překonána:-)

Göteborg aneb a chčije a chčije a chčije

Asi dvě hodiny poté, co jsme se vrátili z Kodaně, jsme opět naskákali do Soniččina Renaulta, vyměnili Lucku za Sandru a vyrazili do Švédska. Zpočátku jsme trošku kroužili po Aarhusu, protože Božka (náš navigační systém) se rozhodla, že nás nejprve provede Aarhusem, a až potom uznala za vhodné stihnout zaplacený trajekt z Grenå v 1h. Šestihodinovou cestu trajektem do Varbergu jsme prospali v kajutě, abychom na celodenní výlet po švédské půdě byli čerství.

Po cestě z Varbergu do Göteborgu jsme si odskočili na Tjolöholms Slott, což byla asi nejkrásnější část výletu. Po zbytek dne nám pršelo, Švédové z nás jenom ždímali peníze ať už za parkování či záchody, a šedivý Göteborg v promočených botaskách a zpod kapuce a orosených brýlí bych asi nikomu nepřála:-( Bohužel nás Švédsko neuvítalo dle našich představ, ačkoli bychom se bez červeného koberce, fanfár, oslavných básní a uvítacích polibků obešli, bez sluníčka to prostě nešlo. A tak jsme viděli všechna náměstí se sochama zakladatelů Göteborgu, katedrálu, tržnice, kostely, přístav a radnici oděné v šedivém a deštivém hávu. Nu což, není každý den posvícení.

Promočení a vymrzlí jsme ukrytí před deštěm střídavě v autě, obchodním centru a hračkářství čekali na 19.h jako na smilování boží, jelikož to byl čas odjezdu našeho trajektu zase zpátky. Když jsme se konečně dočkali, trošku se zahřáli a vysušili si boty a nohavice pod fukáči s teplým vzduchem na záchodech, opět jsme ožili a bavili celou posádku trajektu. Tentokrát jsme 5h jízdy strávili na chodbě a pořádně jsme si je užili. Trošku jsme zabufetili, vytáhli svačiny a pak nastal čas Večerníčku, ve kterém hrál hlavní roli Méďa a blicí pytlík, nutno podotknout nepoužitý(!). Kolemjdoucí posádka si možná myslela, že jsme sjetí a opilí, my jsme však pouze dokazovali, že člověk se může náramně bavit i bez podpůrných nelegálních či zdraví škodlivých látek. Ovšem nakonec bylo jedno, co si posádka a cestující myslí, pouze jsme zaznamenali jejich zvýšený výskyt v naší blízkosti ve chvílích natáčení našeho prvního animáče (http://picasaweb.google.com/Hanyczka/GTeborg/photo#5159341359015011986) a jejich cukající koutky a pobavený výraz ve tváři. Možná jsme měli vybírat vstupné...

Bereme Kodaň útokem i s Helsingørem

Hned po dánském severu následoval východ s dánskou metropolí, paní Kodaní osobně. Ovšem ještě než jsme se u ní zastavili na čaj, tak jsme kolem ní profrčeli rovnou za Hamletem. Nebyl sice doma, ale hrad má pěkný, to se musí nechat. Kronborg v Helsingøru (Elsinore) opravdu stál za návštěvu, bylo krásně slunečno, takže jsme viděli až na protější břeh do Švédska a uvažovali jsme proč nám tam ten trajekt zítra jede přes 5 hodin :-/ No asi to bude tím, že nejedeme z Helsingøru do Helsinborgu, ale z Grenå do Varbergu, což je krapet rozdíl, pár kubíků vody ;-)

Pak už přišla na řadu paní Kodaň a u ní setkání se Sandrou, která tam na nás už pár hodin netrpělivě čekala a z dlouhé chvíle fotila labutě. Oběhli jsme klasický okruh, který je vytečkovaný na každé turistické mapě Kodaně, tzn. náměstí s radnicí, pěší zóna, Nyhavn, Opera, palác, Frederiks Kirke (kopule), pobřeží, David, Skt Alban Kirke a Malá mořská víla, vyvenčili jsme náš zvěřinec a s klidnó dušó, že jsme viděli the capital, jsme mohli jet domó :-) teda prozatím ještě stále do Aarhusu!

Přijel Honzýček :-)

Tak jsem se konečně dočkala a mé Helfštýnské slunýčko přijelo za mnou na zachmuřený a deštivý sever. Po 14 hodinové jízdě autem z Olomouce toho sice Honzýček s Renátkou měli plné kecky, ale přece nejeli takovou dálku (1200 km), aby leželi v posteli, a tak jsme hned vyrazili do centra Aarhusu. Avšak Honzýček je spíš dobrodruh, a tak ho město s "ostravskou" radnicí, 5 metrovým chlapečkem, katedrálou, náměstím s koněm, který dobyl město, kanálem a přístavem moc nenadchlo.

Proto jsme si taky hned na další den naplánovali výlet na nejsevernější sever ze všech dánských severů, teda Grónsko nepočítaje. Naložili jsme do auta ještě Marušku zo Slovenska s jej priateľom Davidom, ktorý za ňu prijel do Danska, a vyrazili jsme nejprve na písečnou dunu u Rubjergu, kde nás to málem odfouklo. Počasí jsme chytli perfektní, azurová modř a zlatý písek bylo víc, než jsme si mohli přát, ale ten vítr... Byli jsme zabalení jako saharská karavana a stejně jsme měli oči plné písku, mezi zubama to jen skřípalo a o tom, že jsme sypali písek z kapes, batohů a jiných oděvních i tělních dutin po zbytek týdne v DK, ani nemluvě.

Po obědové pauze s domácími českými řízečky jsme vyrazili ještě severněji, a to do Skagenu a Grenenu, kde jsme zapíchli autínko a došli až na ten nejsevernější cíp, kde se slévá Severní s Baltským mořem. No vlny byly kvalitní a opět foukalo jak na severu Dánska ;-), ale to Honzýčkovi nezabránilo v otestování teploty vody na vlastní kůži. Musel se samozřejmě očvachat v obou mořích, protože bez Severního to nebude nikdy ono a bez Baltského jak by smet. Zbytek naší výpravy se bez koupání obešel, a tak jsme naskočili do našeho kočáru a uháněli domů, do Podolí, do lékárny, do pr.... no protentokrát jen do Aarhusu :-)

Dánské zvyky a návyky

Půl rok je docela dost dlouhá doba na to, aby si člověk na něco zvykl a přijal to jako běžnou součást svého života. I my s Luckou jsme si tady za ten půlrok na leccos zvykly a doma se nám bude těžce odvykat.

Už se vidím, jak do dveří strkám klíč zoubkama nahoru a otáčím opačným směrem a rozčiluju se, že nám někdo vyměnil zámky, a taky se mi bude zdát neuvěřitelné, že mám na svém svazku 5 klíčů, když v Aarhusu mi stačil jeden a pasoval jak do vchodových, tak do bytových a sklepních dveří, i do poštovní schránky :-) Taky asi budu první dny chodit až na půdu a pak se vracet o patro níž do těch správných dveří, protože jsem zvyklá šlapat do 4. patra... jen doufám, že než pojedu do Brna, tak mě tenhle zvyk opustí, jinak budu každý den na návštěvě u našeho souseda, pana Jelínka, a ten když se rozpovídá, tak není k zastavení.

Taky asi nejednou v noci narazím hlavou do zdi, jelikož jsem si zvykla na manželskou postel, a na lednici si vyvěsím českou vlajku. Své první pekařské pokusy ať už doma v elektrické nebo v Brně v plynové troubě buď spálím, nebo nedopeču, protože si příliš pozdě uvědomím, že to není horkovzdušná trouba s nastavitelným budíkem :-) Na zastávce budu mávat na autobusy, aby mi zastavili, budu nastupovat zadními dveřmi, před vystoupením zmáčknu tlačítko Stop a vystoupím předními dveřmi. V nočních autobusech si budu cvakat 2 jízdenky (no nebo bych spíš měla, ale popravdě na tohle jsem si tady nikdy nezvykla, jelikož jsme většinou jezdili na černocha). Při placení v obchodech budu dlouho šátrat v peněžence, než najdu pětikorunu, protože až po delší chvíli si uvědomím, že přece nemá uprostřed díru. Když pojedu do Brna, nastoupím do první třídy v domnění, že je to ta nejšpinavější druhá třída, kterou jsem za poslední půlrok viděla, koupím si místenku, protože jinak bych si nesedla, a na brněnském nádraží budu sedět ve vlaku a čekat, dokud mi hlas z reproduktoru neřekne, že jsme právě dorazili do Brna. Až půjdu do školy, tak budu před dveřma univerzity či knihovny nějakou chvíli přešlapovat, dokud mi nedojde, že dveře nejsou na fotobuňku a že musím použít nátlak a hrubou sílu ;-) No a při prvních návštěvách hospod budu mít v kabelce 2 plechovky pravého českého piva, protože to, co tam točí, se přece nedá s pivem srovnávat a navíc to stojí nekřesťanské peníze :-) A když mi to konečně dojde a odvážím se objednat si ten lahodný mok, tak budu na pěnu koukat jako na boží zjevení... jo, těším se domů! Teším :-)

Odense, město pohádkáře Andersena

Ve čtvrtek jsme se vydaly po stopách pana Hanse Christiana Andersena. Do Odense jsme dorazily kolem desáté a hned před nádražím nás uvítalo první sousoší znázorňující výjevy z Andersenových pohádek, nebylo však poslední. Na náměstí jsme si zapózovaly se samotným mistrem, který byl bos, a před radnicí s Oceánií. Průvodce aneb chytrá kniha říkala, že tvar Oceánie přímo vybízí, aby se ne ní děti sklouzly jako na skluzavce, a tak se ve mně opět probudila malá Hanička, která se už už šplhala na hlavu chudinky Oceánie a uuuuuuuu jela dolůůůůů :-) Zas až taková jízda to nebyla, docela to drhlo a Hanička pak měla mokrý zadek, naštěstí ale nebyla na blízku maminka, aby jí naplácala, a tak se mohlo jít dál do kostela Sv. Knuda, dánského panovníka v 11. stol., jehož ostatky spočívají právě tam. Neměla bych také opomenout radnici, která byla postavena dle italského vzoru v Sienně. No a potom jsme viděly i divadlo, muzeum, Andersenův rodný dům, parky, spoustu soch a stejně jako pro ostatní všechny cesty vedou do Říma, tak naše cesty vedou na dětské hřiště. Zalítaly jsme si na vranách a spokojeně šly na nádraží, i když ještě před odjezdem jsme si odskočily nakouknout do Bazaru Fyn, což je něco jako Aarhuský Bazar Vest, tudíž tržnice s ovocem a zeleninou, arabskými specialitami, oblečením a spoustou kýčů. V pět hodin už jsme opět seděly ve vlaku a uháněly "domů", v uvozovkách domů, protože do toho skutečného domova budeme uhánět už za týden...

Malmö aneb poprvé ve Švédsku

Říkaly jsme si s Luckou, že by byla škoda, kdybychom nenahlédly i do okolních království, zvláště pak toho švédského, které je od Kodaně co by kamenem dohodil :-) A tak jsme si na ráno nařídily budíky na 5:30, s menšími obtížemi vstaly a v polospánku se došouraly až na nádraží, odkud nám v 6:30 jel vlak do Malmö s přestupem v Kodani. Za 3 hodiny jsme byly v hlavním městě, za 6 minut jsme těsně nad mořskou hladinou profrčely po mostě Øresund, který spojuje Dánsko se Švědskem, a za dalších 20 minut už jsme vystupovaly z vlaku na nádraží v Malmö.

Najít hlavní náměstí s radnicí nebyl problém, horší už to však bylo s informačním centrem, které se schovávalo na nádru a my ho hledaly u radnice, ale nakonec našly, ovšem zvonec ještě nezazvonil, protože pohádka teprve začala...
Vybavené mapkou a letáky jsme se vydaly za dominantou města, tzv. Turning Torso. Když jsme k němu dorazily, bylo sice krátce po poledni, ale dle množství světla dopadajícího na švédskou půdu, dá-li se vůbec v tomto případě o světle mluvit, to vypadalo minimálně na čtvrtou hodinu :-( Bylo zataženo, po sluníčku ani stopy a na plavky to taky zrovna nebylo. Ale což, hlavně že nepršelo. A tak jsme se vydaly na zámek, do parků, dětská hřiště, k moři na pláž, pěší zónu, do čokoládovny a kolem osvětleného divadla zpátky na nádraží. To už bylo skoro pět hodin, i když to vypadalo na devět, a tak jsme uchozené a zničené padly na pohodlná sedadla ve vlaku a uháněly směr Aarhus.

Co se týče srovnáni DK a SWE tak Plzeň tam točí taky, na dětském hřišti se nám líbilo skoro jako v dětském koutku v obchodním centru v Aarhusu, rovněž mají na zimu kluziště uprostřed města a stejně tak je tam brzy tma a docela zima. Po dlouhém uvažování jsem našla dva rozdíly: nedá se tam platit dánskýma korunama a všichni mluví švédsky ;-)

Naposledy

Tak už se nám to tady krátí. Čas opět běží rychleji, než bych si přála, ale asi to tak má být. Něco končí a něco nového začíná ;-) Když jsem se tak procházela do školy a zpátky kvůli psaní eseje (kolo jsem opustila poté, co nasněžilo, začlo mrznout a hlavně kvůli krutému severnímu větru, který mě málem sfouknul z chodníku, a měla jsem strach, jak by se mnou zacvičil na kole...), měla jsem každý den takovou meditativní hodinku, kdy jsem si pohrávala s myšlenkami všeho druhu a mimo jiné také s myšlenkou "Naposledy." Začala jsem si uvědomovat, kolik věcí tady dělám naposledy. Když jsem jela Danielovi vrátit kolo, tak jsem na něm ten kopec k univerzitě funěla naposledy a vzpomínala jsem, jak jsem se tam celý listopad potila a lopotila. Taky jsem byla se Sandrou naposledy na obědě v podivné Aarhuské menze, kde je vždy záhadou kolik vám paní na kase naúčtuje. Byla jsem naposledy v místním divadle, které hraje každý měsíc nějakou novou hru v angličtině a je pro cizince zdarma - Alenka v říší divů - no lépe se s náma nemohl ansámbl rozloučit. Naposledy jsme s Luckou praly, přece domů nepřivezeme kufry plné čistého prádla :-) Naposledy jsem byla na úterní International Night a dala jsem si poslední plechovku českého piva, která mi tady ještě zůstala z železných zásob ;-) A tak se nám ta "Naposledy" den ode dne množí a nejdou zastavit :-(

No nebudeme smutnit, ale raději se pokusíme zúročit čas, který nám tady v království dánském ještě zbývá...

Už je to uděláno, už je to hotovo!

S poněkud černým svědomím jsem hned 2. den v roce zasedla za počítač na univerzitě a vrhla se do psaní eseje, ovšem nešlo to tak hladce, jak jsem si představovala, a tak jsem místo naplánovaných dvou stran napsala jen 1,5 :-( no ale další dny jsem svůj skluz doháněla, až se mi konečně po 6 dnech podařilo práci dopsat. Ono 24 000 znaků není jen tak... V úterý jsem provedla ještě pár kosmetických úprav a ve středu jsme mohly jít s Luckou naše kostrbatá spisovatelská díla vítězoslavně odevzdat.

Uzavření našich studijních povinností v Dánsku jsme si potom jak se patří užily v dětském koutku v obchodním centru po cestě domů :-) Naštěstí si nás nikdo nespletl s třináctiletým Adamem či čtrnáctiletou Aničkou, tudíž jsme nebyly deportovány do ČR s policejním doprovodem, což, když tak nad tím přemýšlím, by zrovna teď nebylo od věci, jelikož řešíme náš návrat do vlasti ;-) No ještě to zvážíme, ale Lucka si nechce nechat ostříhat svou lví hřívu na Adama, takže by to asi padlo na mě a nevím, jak bych s holou lebkou prošla Vítkovicema, nedej bože Přívozem...