Norská odysea IV aneb Na západní frontě klid

Po prvním dni šestidenního treku jsem se bála, co bude dál, ale neoprávněně. Následující dny nás čekal o poznání příjemnější terén, a tak jsme měli i čas a síly obdivovat okolní krásy přírody. Z hřebene jsme měli parádní rozhled a brodění se pro mě stalo, musím přiznat, příjemnou rutinou. Poté, co jsme jen v pondělí brodili 3x, jsem se začínala cítit jako profík:) Jen skákání z kamene na kámen mi nepřirostlo k srdci, ale není nad to, když vám příroda staví do cesty překážky a vy je jednu po druhé dokážete zdolávat. Ačkoli jsme měli posunutý odchod pro extrémní náročnost prvního dne až na 10. hodinu, stany jsme stavěli už před sedmou, tudíž o 4 h dřív než předešlého dne. Příroda si s námi trošku zalaškovala a k Rychlé večeři nám naservírovala duhu. A protože se nám rozpršelo, zalezli jsme do svých "děr" a doufali, že zítra bude líp, i když nás čekal odpočinkový den.
Jelikož ráno pořád pršelo a měly jsme s Kristýnkou mokré pohorky, rozhodly jsme se, že odpočinkový den strávíme v tábořišti a v jeho nejbližším okolí, zatímco jiní odvážlivci se vypravili ke karovému ledovci pod horou Kvigtinden. Teprve hlad nás před polednem vyhnal ze spacáků a začaly jsme procitat do nového dne. Odpoledne konečně přestalo pršet, což byla příležitost k průzkumu okolního terénu, který ovšem předčasně ukončil další dešťový mrak. Celý den jsme v podstatě strávily vylézáním a zalézáním z a do stanu dle aktuálního rozmaru matky přírody, ale nožky se alespoň dočkaly zasloužilé regenerace a tělíčko načerpalo nových sil.
Ve středu nás čekal klasický scénář, na kterém stálo 15 km, ale i ty jsme poměrně hravě zvládli a k večeru dorazili až k jezeru Gaukarvatnet, které svou průzračně čistou vodou zlákalo nejednoho účastníka expedice. V podstatě kdo se neokoupal tady, tak už se neokoupal nikde. Voda byla ledová, ale zároveň příjemně osvěžující. Po západu slunce teplota značně klesla a vyrojili se komáři, a tak jsme se příjemně unavení odebrali do svých dočasných domovů.

Norská odysea III aneb U konce s dechem

V neděli ráno jsme pochopili, že jde do tuhého. Národní park Børgefjell neboli "divoká nedotčená krajina," jak byl výstižně popsán v programu expedice, nám otevřel svou náruč. Navíc sbalit se na 6 dní není jen tak a bohužel se to odrazilo i na váze batohů, ale "na to si zvykneš a za chvíli batoh na ramenou ani neucítíš," zněly rady zkušenějších. A tak jsem si zvykala a překvapivě to šlo docela dobře až na jeden háček. O prvním brodění ani nemluvím, v porovnání s tím, co mělo přijít až na samotný závěr dne, to bylo pro děcka:) Neříkám, že ledová voda po pás a 15 kg na zádech byla hračka, takový machr fakt nejsem, ale zvládla jsem to, neboli protentokrát přežila s Turappem, a tak přezuj sandály a šlapej dál:) Háček spočíval v tom, že na konci ledovcového údolí zapomněli soudruzi z NDR udělat slibovaný průsmyk. No anebo se moje představa o průsmyku neslučovala s tou norskou, ale to už se nedovíme. Každopádně konec údolí byl dle mého názoru obehnán masívem a po průsmyku ani stopy, navíc krapet zasněženým masívem. Ale co už, bylo třeba se dostat na druhou stranu, a tak drž hubu a krok a hiking se nám rázem proměnilo v mountaineering, jak vtipně poznamenal Jamie. Myslím, že jsem si tam v tom kopci zažila takovou cestu očistcem, život se mi promítl před očima, ve spoustě věcí jsem prozřela a myšlenky i hodnoty si srovnala v hlavě. Sáhla jsem si tam na dno svých sil, ale potvrdila se mi tam klasická věta, že když si myslíš, že už nemůžeš, ještě 3x můžeš. Po hodině nekonečného stoupání jsme ve 21h konečně dosáhli vrcholu, nebo že by to byl průsmyk:D O dvě hodiny později už jsme rozbalovali stany a začínali chystat jak jinak než instantní Rychlou večeři na tisíc způsobů:) No a najednou se nám neděle překlenula do pondělí, i když stále bylo světlo, a my zapadli únavou do spacáků.

Norská odysea II aneb Dvoudenní trek na rozjezd

Následujícího dne jsme se dočkali: kleče a potom už jen lišejníky, viditelnost kam až kopce a hory dovolí, sníh, jezera.. ve zkratce ta pravá skandinávská krajina:) Jak mi Honza popisoval zkušenosti z loňska:"Vem si nejvzdálenější a nejvyšší horu na obzoru a za ní se jde." A taky že jo. Úpatí nejvyšší hory Forollhogna (1 332 m) ve stejnojmenném norském národním parku nám mělo po našlapaných 17 km poskytnout útočiště na naši první noc v divočině. Cesta byla suchá, místy mokrá, viditelnost byla celkem dobrá, no jako by tam ti Buty už někdy byli :) Na 2 dny jsme měli relativně lehko v batozích a úsměvy z tváří zatím nemizely. Průzračným jezerům a zázračným odleskům na jejich hladině mohli konkurovat jedině živé bytosti v podobě sobíků, kteří nám připravili doslova královské uvítání. Po foto-sobo-pauze jsme plynule pokračovali až k cíli, kde jsme kolem páté hodiny rozbalili stany, uvařili si teplou Rychlou večeři z pytlíku, někteří ještě zvládli na vlastní kůži okusit teplotu jezera Forollsjøen a pak hurá do spacáku.
Nad ránem nás probudily dešťové kapky intenzivně dopadající na naši "střechu nad hlavou." Když jsme se později vyklubali ze stanů jako motýlí larvičky, bránila nám v rozhledu mlha jak mlíko, ale rozkaz zněl jasně: "V 9 zvedáme kotvy," a tak nezbylo nic jiného než posnídat ovesnou kaši a sbalit si svých pár švestek. Naštěstí nás čekalo jen 7 km k autobusu, tudíž nás aprílové počasí v červnovém Norsku nemohlo rozhodit. Po dosažení bodu A jsme vyjeli směr Røros neboli historické hornické město na seznamu UNESCA. Po nákupu čerstvého pečiva a jogurtů a prohlídce města jsme zakotvili v kempu Harran, kde se bohužel komáři ženili a Češi (plus jeden Australan, abych Jamiemu neukřivdila) plácali, avšak často neúspěšně. Proto to nejlepší, co jsme v danou chvíli mohli udělat, bylo zalézt do ulit a načerpat síly na následující náročné dny šestideňáku.

Norská odysea I aneb Vyplouváme

Zkouškové uteklo jako voda a naštěstí ta voda přinesla zelený IS, tudíž mám úspěšně za sebou další semestr studia a v září se můžu vydat v ústrety poslednímu ročníku :-) Jako odměnu za složení všech zkoušek jsem si letos nadělila účast na skandinávské expedici3 do Norska. Bohužel z původního záměru jet tam s Johnem, který tam byl už loni a letos mě zlanařil s sebou, sešlo pro jeho nezlepšující se zdravotní stav, a tak jsem po nekonečném mejlování, volání a četování sehnala jako náhradu trempku Kristýnku, kterou znám z táborů na Helfštýně.

25.6. v 17h jsme autobusem vyjeli z Červené Vody vstříc norským zítřkům. Jeli jsme přes Dánsko, a tak jsem měla prostor i k melancholickým vzpomínkám. První zastávka byla ve švédském národním parku Söderåsen, kde jsme dali řidičům prostor k odpočinku a sami sobě k protáhnutí rozlámaných těl. Procházka to byla příjemná, avšak ráz krajiny byl velmi podobný té naší, a tak se všichni nemohli dočkat norské tundry slibované Petrem & Patrikem, našimi horskými vůdci. Nápis na jejich Turappáckých tričkách naznačoval, že to nebude procházka růžovou zahradou..