Jak postavit punkáčského sněhuláka aneb Můj první sněhulák s osobností

Posledních pár dnů nám matka příroda dopřála pořádnou sněhovou nadílku, a tak jsme se toho s Jirkou rozhodli využít a vydali jsme se na dvůr stavět sněhuláka :) Vyběhli jsme zadním vchodem rovnou do toho bílého lánu a jali se každý válet svou kouli. O kousek vedle byla konkurenční maminka s dítětem a my jsme se nechtěli nechat zahanbit!
Sníh byl parádně křupavý a extrémně lepivý, tak akorát vhodný pro naše umělecké dílo. Dělba práce byla hned od začátku jasná: Jirka válel největší, tzv. základní kouli a já střední, tzv. srdeční ;) Docela rychle nám díky ideální povaze materiálu koule narostly, až jsme měli co dělat, abychom je dostali k sobě, neřkuli na sebe. Nakonec byla mise úspěšná, koule spojeny ve vertikální linii a mohli jsme se pustit do koule nejmenší, tzv. hlavové. Opět byla dělba práce bez zbytečných diskuzí zcela jednoznačná, Jirka válel hlavičku jako makovičku a já esteticky upravovala nerovnosti tělíčka. Po chvíli už byly lehce neotesané obrysy celé postavičky na světě, hlavička se krásně usadila na střední kouli a pak jsme uplácali krk, aby hezky držela.
Tentokrát se do estetických úprav hlavy pustil Jirka a na mě zůstaly ručičky. V tu chvíli jsem vůbec netušila, co se Jirkovi v hlavě honí za nápad, který rázem jeho vlastní ruce zrealizovaly. Když jsem od zlobivých ručiček, které mě dost potrápily, vzhlédla, nestačila jsem se divit. Sněhulák měl na hlavě kohouta jako vyšitého z nějakého punkáčského časopisu :) V první chvíli jsem chtěla zaprotestovat, ale nakonec jsem usoudila, že mu to vlastně sluší. Tím se z našeho sněhuláka stala osobnost.
Zatímco jsem mu ještě dodělávala frňák (taky ze sněhu, neb jsme mrkvičku zapomněli doma), kukadla, ušiska a pusu, Jirka stále upravoval kohouta, aby se mu opravdu nedalo nic vytknout. Na důkaz toho, že se nám opravdu podařilo zplodit sněhuláka fešáka, zbývá jen dodat, že nás nakonec konkurenční maminka požádala, zda si nás může spolu s punkáčským sněhulákem vyfotit :)

Bohužel její identita pro nás asi zůstane navždy utajena, a tak v tomto příspěvku mohu nabídnout pouze ilusrační fotografie ze zdroje Google.com.

Potkaní příběh aneb jak se u nás objevil Junior

Je tomu už pár let, co Blanka přišla s nápadem, že by chtěla domácí zvířátko a protože jí pejska ani kočičku na privátě nedovolíme, mělo jím být malinkaté potkaňátko, vlastně nakonec dvě. Byly to krásné bělounké holčičky: Cibulka a Cuca. Docela jsme si je všichni oblíbili, avšak rozloučili jsme se s nimi dřív než jsme čekali. Jelikož je Blanka milovnice zvířátek a zastánkyně jejich základních práv a svobod, neustále jim dávala volnost a nechávala je volně pobíhat nejen po privátě, ale občas i po venku nebo třeba po kupéčku při transportu Brno-Ostrava a zpět :-) Jednou dokonce vzala holky na projížďku na koni v Jistebníku, ovšem do stáje už dojela jen s jednou z nich, neb Cibulka byla myška zvědavá a volání divočiny bylo silnější než teplo domova. Cucinka byla věrnější, ale také nad ní nakonec zvítězila zvědavost a možná se po vagónech Českých drah prohání dodnes :-)
Truchlení nad jejich ztrátou však netrvalo věčně a brzy se našla náhrada. Už jsme sice byli na privátě pro potkaní příběh ukončit a žít zase poklidný život bez zvířectva, ale Blance se moc stýskalo a šla na to chytře. Vzala si mě s sebou na "konkurz" o nejkrásnější potkaňátko a když vám v dlaních leží něco tak úžasně heboučkého maličkého roztomiloučkého a ještě slepoučkého, tak se nedá říct ne. A tak jsme opět měli novou spolubydlící, tentokrát Floru:-) Vyklubalo se z ní ještě krásnější, chytřejší a úžasnější zvířátko než byly C & C. Očividně se jí u nás líbilo a svou zvědavost ukojila v rámci našeho pokoje, ač občas na úkor například omítky za mojí postelí:-) Florinka se dožila úctyhodného věku, ale její čas nadešel...
Opět došlo na zásadní rozhodování: další zvířátko nebo ne? Blanka si dala dohromady všechna pro i proti a došla k racionálnímu závěru, že spíš ne, pokud nezasáhne vyšší moc. Umyla klícku a složila ji do postele, prodala zbytek hoblin a žrádla po Florince a začala pěstovat méně náročného šnečka Achatina, teda dva: Pata & Mata. Ovšem Mat je Banánův, ale ten odjíždí na Erasmus do Kostnice, tak ho máme v dočasném opatrovnictví a to nepočítám toho Otesánka, co má Pavel vedle tiskárny. Ale to už je šnečí příběh a to bych odbíhala od tématu :-) Takže zpět k vyšší moci, která právě včera zasáhla.
Blanka sedí za svým psacím stolem, pracuje na počítači a najednou je její pozornost odpoutána něčím, co přímo za jejím oknem běží po střeše k ptačí budce. Ale není to jen tak obyčejný ptáček, má ocásek, ouška a srst. Ano správně - potkan! To samozřejmě naší potkaní mámě nedalo a vyrazila ven na průzkum zjistit, co je to zač, jak se to dostalo k nám na střechu a co to má dále v plánu ;-) No jak jinak to mohlo dopadnout, než zavřené v kleci u nás na privátě:-) Je to kluk jak buk a jmenuje se Junior. A co bude dál, ukáže čas :-)

Francouzské státnice aneb uff už to mám za sebou :)

IS říkal 2.2. v 8:30 v G25, což nebyla až tak pravda:)Zkoušelo se v jednotlivých kancelářích zkoušejících a v G 25 jen v případě, že zkoušející neměl svůj kanclík. Všechno to začalo obhajobami, avšak já budu obhajovat na anglistice až za rok (Hope so!), a proto jsem mohla jít rovnou na věc k Mili a Poli. Obě byly u Mili v kanclu, vytáhla jsem si 2 otázky a šla na přípravu. Z morfologie a syntaxu jsem měla ot. č. 8. Les expansions du verbe a ač jsme zabrousily i do pronominalizace a postavení pronoms LE, LA v kladné větě a kladném i záporném rozkazu, dalo se to zvládnou;)Z lexikologie a sémantiky to byla ot. č. 7. Synonymie, antonymie, tautonymie.
Potom jsem šla na fonetiku a fonologii, kterou zkoušel prof. PhDr. B., CSc. Velmi arogantní starý pán, který neváhá u zkoušení či při procházkách po chodbě kouřit doutník. Kuřáci prominou, ale ocamcaď pocamcaď! Po dlouhé debatě, kdy mi dal jasně najevo, že moje definice fonému ho nemůže uspokojit, i kdybych se stavěla na hlavu, ačkoli mi ani nedal šanci nějakou stvořit a prezentovat, jsem dostala otázku Základní pojmy z fr. fonologie.
Potom jsem šla na literaturu, neb ani 3h po zahájení závěrečných státních zkoušek nebyla přítomna zkoušející historického vývoje francouzštiny. Vrhla jsem se do jámy lvové a to doslova, neb za dveřmi mě čekala trojkombinace literárně vědné, literárně historické části + autoři. A takjsemsi vytáhla 2. La Communication littéraire, 10. École lyonnaise et Clément Marot, 30. Réalisme et naturalisme a Jean Cocteau et Henri Michaux. Polilo mě horko, zalapala jsem po dechu, avšak nesvezla jsem se na podlahu, ale tahala vědomosti až někde z paty. Potila jsem krev. Ani nevím, jak dlouho mě tam dusili, ale nakonec jsem odtamtud vyšla po svých, ač s mizivou nadějí na úspěch :(
Všichni už měli 4 části za sebou, ale k tomu, abychom to celé doklepli až do konce, nám chyběla jedna důležitá osoba, která na sebe nechávala čekat. Dočkali jsme se.. Dostala jsem Les points principaux de l'évolution phonétique du français, takže docela pohoda.
Až byli všichni vyzkoušeni i z historického vývoje, zkoušející se sešli v jednom kanclíku, zavřeli za sebou dveře a dali hlavy dohromady, aby nakonec vykouzlili ze všech částí jednu známku. Pak nás k sobě přizvali a slavnostně nám všem oznámili známky a pogratulovali. Prošli jsme všichni, dokonce i já, ač přes literaturu s odřenýma ušima ;)
Zatímco jedni zkoušející byli moc milí, vstřícní a projevovail zájem o naši budoucnost, byli bohužel i tací, kteří si neodpustil nemístnou poznámku, že už se těší, až z univerzity vypadneme (no comment!!!).
A tak jsme byli všichni šťastni přešťastni a rozešli se do svých temných nor, kde jsme po dlouhých týdnech a měsících učení mohli konrčně roztáhnout závěsy, hodit knihy a poznámky za hlavu a vykouknout ven na sluníčko :)