PF 2011

Pavel Šporcl - Pocta mistrům

K lístku na koncert Pavla Šporcla jsem přišla zcela náhodně a bez vlastního přičinění, přesto jsem velmi ráda, že jsem tuto milou nabídku přijala a viděla jsem mistra na živo.

Zprvu mě překvapilo poměrně mladé složení obecenstva, ale tato téměř anomálie na koncertech vážné hudby se vzápětí logicky vysvětlila. Kromě toho, že Pavel svým věkem a nekonvenčním vystupováním zcela běžně přitahuje i mladší ročníky a otevírá jim tak oblasti v hudbě dosud netušené, mám vážné podezření, že spoustu ženského obecenstva do DKMO nalákal host Vojtěch Dyk.
Když zhasla světla v sále a na pódium nastoupila Janáčkova filharmonie spolu s dirigentem Tomášem Koutníkem, obecenstvo utichlo. Ovšem šlo o klid před bouří. Nemyslím teď ani tak bouřlivé přivítání Pavla Šporcla jako spíš sraz ostravských tuberáků. V tu chvíli jsem začala přemítat, že asi něco na těch přesažených limitách škodlivin v ostravském ovzduší něco bude. Jakmile byl vyžadován naprostý klid, aby si člověk mohl atmosféru nádherného koncertu náležitě vychutnat, začal se ozývat kašel v různých oktávách z různých řad. Zpočátku mě dysharmonický koncert tuberáků dost rušil, ale nakonec mě skutečná harmonie hudby natolik vtáhla, že jsem tuberáky úplně přeslýchala. Po skladbách Ernesta Chaussona a Camille Saint-Saens přišlo Pavla na pódium podpořit jazzové trio Josefa Vejvody. V tu chvíli se ve mně pohlo svědomí, proč jsem vlastně nikdy nebyla na jazzovém večeru v Parníku? No ještě mám hodně co dohánět..

Po přestávce přišel na řadu Josef Suk, Antonín Dvořák a Vojtěch Dyk. Ano! Aaaach. Sálem jako by projela elektrizující vlna, bylo slyšet jak se některá srdce na vteřinu zastavila, část obecenstva zapomněla dýchat a když konečně vydechla byl to vzdech plný něhy, očekávání a naděje, že následujících pár skladeb bude Vojta zpívat jen pro ně :) V duchu jsem se musela smát a potlačila jsem slzu v oku při vzpomínce na svůj dětský pokoj vytapetovaný od stropu až po zem plakáty Backstreet Boys. Potom však Vojta Dyk začal zpěvem doprovázet Pavlovy modré housličky a mně spadla čelist. Něco na tom "jablku" je :) Podivnými skřeky asi mnohou romantickou duši nepotěšil, ale ve mně probudil další vzpomínky, tentokrát na neopakovatelný koncert Ivy Bittové v porubském amfiteátru. Následovala vtipná scénka, kdy se chlapi poměřili a Pavel si raději vystoupil na stupínek pro dirigenta, aby vedle Vojty zapadl do stejné výškové kategorie. Potom měl Vojta noty vzhůru nohama a omluvil se, že to Pavel spletl :) No nevěřili byste, jak na takovém koncertu vážné hudby může být veselo! Vojta své vystoupení zakončil árií z Rusalky Měsíčku na nebi hlubokém a Pavel vše uzavřel španělskou tečkou v podobě Carmen. Jakmile zazněly první tóny poslední skladby, připadala jsem si jako ve Star dance a čekala jsem, kdy na taneční parket přijde Pavel Kříž a začne tančit paso doble :)

A je vymalováno :)

Další neuvěřitelná věc se stala skutečností - máme komplet vymalováno! Co teď budeme dělat po večerech, o svátcích a o víkendech opravdu netuším.. asi si dáme nohy na stůl, nebo raději z postele vůbec nevylezeme :)

První pokoj byl vymalovaný poměrně rychle, jelikož jsme ho chtěli mít hotový, dříve než se nastěhujeme, ať máme alespoň nějakou obyvatelnou "základnu". To se povedlo a po zasádrování všech děr (a že to nebyly jen tak obyčejné dírky!) a po poctivé přípravě v Hornbachu jsme mohli s chutí začít malovat. Přiznávam, že největší díl otrocké práce zvládl Jirka sám, jelikož když jsem o půl sedmé dorazila z práce, už jsem přišla k hotovému a akorát jsem mohla upracovaného a po dvou dnech cviku i vypracovaného muže pozvat na večeři do Fontány. Pak jsme ještě cestovali přes Ostravu šupky dupky do Porubky, kde nás čekal pelíšek, ale už ne na dlouho :)

Po přestěhování nás nejprve čekal tour de supermarket, takže z Ikey, přes Electroworld, Interspar, do Möbelixu a teprve na Den české státnosti jsme se dostali ke škrábání kuchyně. S Jirkovou předpřípravou a Cukrovou pomocí jsme kuchyň za jeden den zbavili několika nátěrů a dokonce jsme i stihli spláchnout nepříjemný prach, který poletoval všude a taky se všude dostal:(

Následoval nátěr penetrací a bílou barvou, což Jirka zvládl neopakovatelnou rychlostí, jelikož už v sobotu si pozval spolužáky z výšky na kolaudaci. Ovšem pro něj vymytím válečku a štětce práce skončila a mně šichta teprve začala. Takže jsem ještě pár hodin před příchodem kolaudace chtivých spolužáků lítala s hadrem po kuchyni a nevěděla kam dřív skočit. Nakonec vše dobře dopadlo, dostali jsme krásné skleničky, kořenky, lžičky a trošku dekorace a vůně, ať se nám hezky bydlí, a to naše nové bydlení jsme příjemně zapili.

Po týdnu odpočinku, týdnu lakování nového nábytku a (ne)slavných podzimních volbách přišla na řadu kolaudace č.2 se spolužáky z gymplu. Skoro by se zdálo, že se nám to kolaudování nějak zalíbilo a trošku jsme zapomněli na zvelebování bydlení, ale není tomu tak. Hned další víkend jsme se vrhli na předsíň a záchod a za dva dny bylo vymalováno i s úklidem. Naštěstí jsme tentokrát nic neškrábali, jen jsme primalexem polar překryli sytě červenou v předsíni a oranžovou na záchodě. Nebudu říkat, že jsme vše zvládli levou zadní, jelikož jsme si dali slušně do těla, až jsem v pondělí ráno málem nevstala z postele.

Po tomto zničujícím zážitku jsme se rozhodli s dalším postupem v malování lehce zvolnit. Čtrnáct dní jsme oddychovali a pak se ještě přidal týden nemocenské, kdy měl Jirka pravou ruku v dlaze.. další týden rehabilitoval, až to vypadalo, že malování dostanu až pod stromeček. Pravda, moc se nám do té koupelny nechtělo, jelikož byla předtím vytopená sousedy nad námi a malba nad pračkou se sama od sebe sloupávala, takže bylo jasné, že je třeba opět škrábat a prášit a penetrovat a malovat a uklízet a potit krev. Nakonec mi, jakožto příkladné údernici, bylo škrábání svěřeno do naprosté péče. A tak se stalo, že jsem s vypětím všech sil seškrábala celou koupelnu a mohla jsem být na své dílko pyšná. Ovšem na nějaké napařování a přetřásaní peří nebyl čas, pokud jsem nechtěla do večerního divadla vyrazit se silně napudrovaným nosem a nejen nosem, ale i brýlemi a vlasy a raději ani nebudu pokračovat. Jen dodám, že Cyrano byl úžasný (ani jsem nedutala nebo nedýchala?) a jako odměna dokonalý.

Pak už to šlo ráz na ráz, penetrace, sádrování, první nátěr, druhý nátěr, úklid, úklid a zase ten úklid a dnes už máme hotovo. Teda ještě mě čeká trocha úklidu - hlavně okno a luxfery dostali zabrat a musíme zpět nastěhovat všechen nábytek, ale myslím, že dnes už můžeme mluvit o fajrontu s čistým svědomím.

Malé stěhování národů

Tak na má slova nakonec došlo a dočkali jsme se našeho malého stěhování národů. Po neustálých odkladech už se to zdálo být nereálné, ale světe div se ono se to opravdu událo:) Nakonec sice bez přispění velkorysého a vypracovaného švagra, avšak s přispěním neméně velkorysého a značně méně vypracovaného Jodise:)
Dokud jsme nezačli balit, žila jsem v přesvědčení, že nemáme moc krámů a že za hodinku se nebudeme mít o čem bavit. Ale opak byl pravdou, a to mě teď všichni straší, že při příštím stěhování toho bude minimálně třikrát tolik:( Krabice a prádlové koše se naplnily během hodinky a pak už zbývaly jen igelitky, hodně igelitek.. Když už byla postel rozložená, matrace stočená a věci nabalené, začali jsme vše snášet ze 4.patra hezky po schodech dolů. Dolů to jakš takš šlo a nahoru se bez věcí šlo o to lehčeji, i když já nemám moc co říkat, protože nejtěžší věci odnosili kluci. Ale poslední nakládku jsem měla taky slušnou, neboť už se nikomu pro ty dvě poslední tašky nechtělo jít zase nahoru, takže jsem pobrala 2 tašky s botama - pravé zápěstí, tašku oblečení - pravá ruka, moje srolované obrázky - pod pravou paží, dlouhou kabici od Jirkovy šavle - pod levou paží a jako třešničku na dortu náš vadnoucí fíkus - levá ruka. Vánoční stromeček hadra, už mi chyběla jen hvězdička na čele:)

Nakonec se autem z Poruby jelo nadvakrát (postel a matrace + gauč) a z Proskovic jednou (lednice a stůl), ale je nutno dodat, že autíčko nebyla žádná stěhovací dodávka. Vykládka proběhla velmi hladce, což je výhoda bydlení v přízemí. Když jsme konečně za sebou zavřeli dveře od nového bytu, otřeli si pot s čela a s úlevou si oddychli, zjistili jsme, že si vlastně nemáme na co sednout ani lehnout nebo z čeho se napít a proč to tady vlastně vypadá jako po atomovém výbuchu? A tak začalo vše nanovo.
Dali jsme si s Jirkou každý svůj cíl. Jirka si slíbil, že složí postel a pak do ní padne za vlast, jelikož předešlého večera ponocoval na Stodolní a 4h spánku se někde musely promítnout. Já jsem si zase řekla, že vytřu obrovskou šatníkovou skříň a vyskládám do ní oblečení, ať není skrčené. Byl to nelítostný boj, překonávali jsme sami sebe i našeptávání podvědomí, že zítra je taky den. Každý vytřený šuplík byl pro mě poslední a zbytek stačí zítra, ale Margotka mi dodala sil a nakonec jsme byli oba spokojení, bo jsme úkol splnili:)
Díky tomu jsme se ráno vzbudili vyspaní do růžova a nemuseli jsme zmateně pobíhat po bytě a hledat ponožky nebo kartáček na zuby. Ovšem nevím, kde soudruzi z NDR udělali chybu, když jsem na snídani jedla müsli s mlékem vařečkou z hrnku a vodu na čaj jsem si mohla uvařit leda tak v papiňáku. Vánoční nákup nás teprve čeká, ale už je na čase, když máme tak hezký vánoční stromeček..

Mazury potřetí a naposledy?!

Sotva mi skončila zkušební doba v mé první práci, už jsem balila bagáž na svou první placenou dovolenou :) Bohužel bez Jirky, kterému zrovna začal školní rok, a přes to prostě ve školství nejede vlak. Ale na dovolenkovou společnost si nemůžu stěžovat. Bylo zajímavé sledovat ten posun: když jsem jela s děckama na Mazury poprvé, byli jsme vlastně všichni studenti a začátek září nám na týden na jachtě naprosto vyhovoval, akorát před začátkem semestru. Tentokrát už byla celá posádka plátci daní z příjmu a škudlila si každý den z dovolené, abychom společně v září mohli vyrazit na rajz :)

Naštěstí všechno klaplo jak mělo a v pátek po práci jsme se mohli srazit u Tesca, nakoupit jídlo a PITÍ na týden pro sedmičlennou posádku a společně vyrazit na sever směr Piasky. Noc jsme již tradičně strávili v polských lesích na divoko a ráno jsme potom pokračovali do přístavu, kde už na nás čekala (v danou chvíli ještě milovaná) jachtička.

Původně jsme měli zarezervovanou loď VIKING, ale nakonec jsme z důvodu lépe společensky nakloněnému uspořádání kajuty vykšeftovali loď VANDAL. Nevím, jestli ke zlomu v našem jachtění došlo z důvodu těchto "nekalých obchodů", nebo to bylo kvůli zapomenutí obětování Neptunovi, každopádně naše trápení s ploutví, které následovalo, nám dosti zkazilo celkový dojem z plavby.

Počasí bylo nádherné, sice trošku chladné, ale co bychom v září nechtěli. Slunečno a bezvětří jsme zaháněli demižónem "kvalitního" vína nebo skoky do vody a větrno jsme si užívali naplno až do chvíle, kdy se nám urvala ploutev. Situace byla vážná, nikoli však zoufalá. Napoprvé jsme z toho byli dost vyjukaní a ty rány do kýlu, když si vlny pohrávají s uvolněnou ploutví, bych vám nepřála zažít. Loď se stala neovladatelnou a stočili jsme to do nejbližššího rákosu. Pod loď byli vyslání nejotužilejší z otužilých a po nemalých peripetiích se Chroustovi podařilo ploutev jakš takš zasunout pod loď, aby tam nebemblala a abychom byli alespoň schopní někam nouzově dojet na motor.

VIKINGovi jsme se tudíž nevyhnuli a byl nám nabídnut jako náhradní loď. Nabídku jsme přijali, ježto jsme neměli na výběr. Už tak jsme jízdou na motor a čekáním na servismana ztratili minimálně den. A tak jsme s Vikingem dopluli až do Węgorzewa, kde jsme si smlsli na nejlepších polských zapiekankach, doplnili proviant a okoštovali polský chmelový mok Żywiec. Tím ovšem den neskončil. S chutí nemající obdoby jsme se pustili do hraní Activit a pití Żubrówki. Tímto se Neptun konečně dočkal oběti, hned dvojnásobné :)

Další den, kocovina nekocovina, jsme se vydali na pěší túru směr zdymadlo pro ponorky z 2.sv. Po cestě zpět jsme opět nemohli vynechat zastávku ve Węgorzewu s již povinnou ochutnávkou zapiekanek, ke které si přidaly i úžasné gofry s výborným ovocem. Večer se opékaly buřty a meditovalo u ohně.
Příštího dne nám počasí přálo a fučelo tak do plachet, že jsme si to všichni naplno užívali a museli vyvažovat loď. Po proplutí kanálem v Giżycku s unikátním otočným mostem poháněným lidskou silou jsme se chtěli vrhnout do zběsilých vln, ovšem chybička se vloudila a další ploutev visela na vlásku a bóchala do kýlu jedna radost - ovšem né ta naše. Tímto pro nás plavba definitivně skončila. Zakotvili jsme v přístavu, kterým celý večer i celou noc hučel neutišitelný vítr a následujícího dne jsme se na motor vydali směr domovský přístav.
Ačkoliv se v jachtařském klubu HAK hájili tím, že se někde rozmotal uzel na laně, který měl sloužit jako zarážka a že jsme ploutev spustili moc, proto vypadla z kladkostroje, řekli jsme si, že HAK never more. Nemluvě o tom, že sparingová Projzova posádka lodi VIRUS dvakrát řešila plachty roztrhané na cimpr campr. O jachty je třeba se starat a ne na nich jen vydělávat a půjčovat je v havarijním stavu! Ale dovolená to byla krásná, sic o den kratší, zato plná nových zážitků, chuťových vjemů a veselí nejen nad zápisky z deniku ostravaka :)

Huuuqaldská víkendovka aneb tenkrát poprvé

Jednoho krásného dne se Bája rozhodla, že by bylo na čase prozkoumat také jiný hradní terén než jen ten helfštýnský, kde už známe nazpaměť každý kámen a travičku. A tak navázala kontakt s kastelánem a zorganizovala pro nadšence netradiční víkendovku na hradě Hukvaldy, což nám ostravakum přišlo vhod a o naši účasti nebylo pochyb:)
Před oborou nás uvítala helfštýnská zvěř v podobě Báji, Rajči a Peti a v oboře nám pokyvovala zvěř hukvaldská v podobě daňků. S plně naloženými batohy jsme se po asfaltce jali stoupat a postupně míjeli Lišku Bystroušku s ošahaným čumákem a ocáskem a kořenové umění hukvaldských buků. Těsně před branami hradu se před námi rozprostřelo nádherné panorama okolních kopců hrajících všemi odstíny zelené. Těsně za branami nás uvítal pan kastelán. Do sklepů pod hradní mottou jsme složili zavazadla a značně odlehčeni jsme se vydali očichat a označkovat teritorium :)
Nejprve přišel na řadu nově zrekonstruovaný a turistům zpřístupněný ochoz motty (rozuměj devítiboké věže), odkud byl nádherný výhlet do okolí v okruhu 360°. Víc jsme toho v onu chvíli nestihli, neboť jsme byli náhle odvoláni brněnskou smečkou, která se pomalu začala houfovat před bránou obory. Byli jsme nuceni sestup urychlit, a tak přišel na řadu průzkum zkratky čili prudké lesní cestičky.
Všechno dobře dopadlo a nakonec došlo i na setkání s minivýpravou z Brodku, a tak jsme se mohli v plném počtu (10 + 2 psi) vydat vzhůru k nebesů - na Hukvaldy. Tentokrát jsme odvážně zvolili kratší zato horší cestu. Pravda, byli jsme na hradě rychleji, zato zpocení jak dveře od chlíva.
Pan kastelán na nás již čekal ready for briefing :) Po krátkém uvítání a uvedení do obrazu, jak se věci na Hukvaldech mají, jsme se i přes protesty některých hladových žaludků vydali na obhlídku hradu, jelikož, jak jsme zjistili, hradní motta s ochozem tvoří jen malinkatou část 3. největšího hradu v ČR. Průzkum hradu a obdivování nádherných výhledů spojené s focením se lehce protáhli a pomalu se začalo stmívat. Žaludky už o sobě dávaly vědět nesmířlivým tónem, ale měly smůlu, jelikož se nejdříve muselo jít do lesa na dřevo. Bez dřeva totiž nejsou špekáčky. Už po tmě se nám po dlouhém sanžení podařilo zapálit mokré dřevo a uspokojit prázdné žaludky. Potom se dodržoval pitný režim až do půlnoci. A pak už byl čas jít spát na hradní baštu, ať jsme na sobotní práci fit.
V sobotu bylo střídavě oblačno a hřmělo z celého okolí, ale bouřka nás naštěstí minula, i když hrozivě kolem Hukvald celý den kroužila. Kluci postavili nádhernou kamennou zídku se dvěma schody vedoucími k orientační tabuli a děvčata zametla hradní dlažbu, vyčistila rygoly, vyplela kamenný most (+ 1 dobrovolně navíc) a shrabala listí na příjezdové cestě k hradu. Po práci byly koláče v podobě oběda v Hukvaldském dvoře, zmrzliny a hukvaldského frgálu. Následovalo odhalení další kešky Helfštýňáky (že by od teď už i Hukvalďáky?), rozloučení s Brodkovskými a přivítání s Monikou, od které jsme se kromě sexuálních praktik některých zvířat konečně dozvěděli o stálých obyvatelích hradu (teď nemyslím kastelána). Parádní víkend jsme opět zakončili táborákem a uložením se ke spánku na baště.
Ráno byla mlha, že by se dala krájet, a tak nezbývalo než si sbalit své saky paky a vydat se do svých domovů. Někteří to ještě vzali přes olomouckou ZOO, ale nakonec každý skončil v tom svém pelíšku, ať už v Brodku, v Brně, v Havířově nebo v Ostravě :)

Prvomájová bečka aneb Zapíjení Svátku práce

Tak dva měsíce zpátky švagr zjistil, že po zodpovězení nějakého pochybného dotazníku se na něj usmálo štěstí a byl to právě on, kdo vyhrál 50l bečku piva za ochotu! Však se taky říká: když se štěstí unaví, sedne i na vola :) Samozřejmě nic proti švagrovi, zvláště když se se mnou o tu bečku rozhodl podělit. A tak se na 1.5. k nám do Proskovic pozvalo pár vyvolených, kteří měli přiložit ruku k dílu nebo spíše krygl k žíznivému hrdlu.
Akce začala zajímavě, jelikož nezůstalo bez povšimnutí, že právě 1. května se slaví Svátek práce. Tereza s Jirkou přišli stylově v modrých košilích a červených šátcích uvázaných kolem krku. Nezapomněli ani na mávátka a lampióny! To ovšem ještě asi netušili jaké překvapení skrývá náš sklep - tatínkovi se podařilo z hromad nesmírně užitečných věcí vyhrabat rudé dobové prapory a o zábavu bylo postaráno.
Další atrakcí se stala naše nádherně rozkvetlá třešeň, která byla po celý den svědkem nejednoho prvomájového polibku. Pak už se po zbytek dne jen pilo a čárkovalo piva na garážová vrata. Ti, co mají tuhší kořínek, vydrželi až do pozdních nočních hodin na vypuštění lampiónu štěstí, já jsem bohužel odpadla po šesti pivech už kolem osmé hodiny. No už to není to, co to bývalo.

Promoční oznámení