Pf 2013

Pokrok nezastavíš

Možná jste si mí věrní čtenáři všimli, že se tady něco změnilo. To je ovšem možné pouze za předpokladu, že nějací věrní čtenáři mezi vámi stále existují a tudíž přežili můj pisatelský útlum posledních tří let. Při pohledu na archiv blogu a jednociferné číslice vyjadřující počet příspěvků za rok bych se měla zastydět a asi by bylo zcela zbytečné hledat omluvy a výmluvy, proč můj blog chátrá a ztrácí se pod závojem pavučin. Berte proto nový design blogu jako poslední pokus o vzkříšení. Možná se tak stalo nevědomky pod vlivem neustálých upgradů spolužáků, na které většina uživatelů nadává, a přechodů fejsbůkařů na timeline, kterému mimochodem stále odolávám. Ale spíše jde čistě o mé soukromé prozření, že jednoduchý a jednobarevný design z roku 2007 už je přece jen zastaralý a je třeba držet krok s dobou. Zda to bylo k lepšímu či horšímu ukáže až čas..

Vzhledem k tomu, že patřím k těm lidem, kteří si v krabičce od antiperlí schovávají mléčné zuby, v dětském kufříku mají pečlivě uschovány všechny dopisy - od holčičích přes milostné až po filozofické, dokonce i disketa s neznámým obsahem by se tam našla, bylo mi líto starý vzhled blogu po pěti letech jen tak smazat a zapomenout. Přece jen byl to můj první a zároveň věrný společník při pobytu daleko od domova, přátel a rodiny. Byl to vlastně takový náš prostředník, kterému jsem se svěřovala s životními peripetiemi a nezapomenutelnými zážitky z království dánského a na kterého se mí blízcí doma obraceli, když se jim po mně zastesklo a já jsem jim touto cestou dávala vědět, že jsem ještě naživu a že se mi daří dobře!

Proto přikládám teď už archivní printscreen původního blogu, aby zůstal navždy zachován v našich vzpomínkách a zatlačuji slzu..

Kino POLANKA

Čistě náhodou jsem zabloudila na webové stránky kina Polanka , kterému jsem prostě nemohla odolat. Proto jsem hned v úterý (jediný promítací den kina) vyrazila po práci směr Polanka, aniž bych tušila, jaký dojem na mě kino i atmosféra v něm udělá. Už paní pokladní ze své kukaně u vchodu do kina nešetřila úsměvy a za cenu jednoho lístku do Cinestaru mi prodala hned dva lístky na českou komedii "Probudím se včera". Když jsme od pokladny pohlédli ke dveřím do sálu, nemohlo nám uniknout, že si místní do kinosálu nosí čerstvě natočené pivo. Očička nám zajiskřila a pan uvaděč beze slov pochopil a nasměřoval nás na konec chodby doleva, kde se skrývala nenápadná hospůdka. Bohužel fronta před výčepem byla delší než fronta u pokladny, ale vyplatilo se počkat. Odměnou nám byla přívětivá paní hospodská a sklenice zlatavého moku, která nám dělala společnost i během filmu. Po cestě do sálu jsme ještě potkali pana uvaděče, který se nás snažil popohnat větou: "Rychle! Vždyť už je pryč polovina Československého týdeníku!" :)

Ačkoli jsme do sálu vstoupili jen asi s tříminutovým zpožděním, film už běžel. Takže poučení pro příště: Přijít o něco dříve, ať se stihne natočit pivo, a usadit se včas, ať nám neunikne začátek filmu. Reklamy a trailery v polaneckém kině nevedou a film začíná přesně v čase uvedeném v programu.

Připadala jsem si jako na rande před 15 lety a tento flashback byl navíc umocněn promítaným filmem, který se celý točil kolem cestování časem a návratu do roku 1989.

Sraz ze ZŠ po 13 letech

Rok se s rokem sešel a najednou už je to 13 let od doby, co jsme ukončili povinnou školní docházku. Slavnostně jsme tehdy převzali poslední vysvědčení a po úspěšném složení přijímacích zkoušek jsme se rozprchli na nejrůznější střední školy v Ostravě. Převažovala gymnázia, jelikož jsme byli třída s rozšířenou výukou cizích jazyků. Tehdy to znamenalo, že jsme se už od 3. třídy učili jeden cizí jazyk a od 5. třídy druhý (na výběr byl Aj a Nj). Z celkového počtu 29 přijatých žáků od nás po 5. třídě odešlo 6 žáků na nižší gymnázia a z 23 absolventů ZŠ nás nakonec šlo na gymnázium 15 (5 na Hladnov, 5 na Fr.Hajdy, 3 na jazykový Exil a po jednom na nejazykový Exil a Matiční) a zbylých 8 se rozdělilo mezi OA (4), SŠ oděvní (1), strojní (1) a stavební (2).

Dodnes nám naši bývalí učitelé tvrdí, že jsme byli výjimečná třída, a my jim s potěšením přitakáme. Už pouhý fakt, že jsme přechodem z prvního stupně na druhý nebyli rozděleni, a tudíž jsme spolu v jedné třídě strávili neuvěřitelných 7 let, měl za následek vytvoření pevných přátelských vztahů, které později nepřetrhalo ani odloučení na střední či vysoké škole. Kromě každodenního trávení času ve školních lavicích jsme spolu byli na školách v přírodě, na výletech, jezdili jsme spolu na nejrůznější soutěže reprezentovat školu (Eurorebus, Keltičkův kahan, konverzační soutěže, olympiády), připravili jsme zajímavý program na školní akademii a také jsme secvičili divadelní hru Romeo a Julie. Skrze tento náš amatérský divadelní počin jsme se dostali do Dividla a trávili jsme spolu ještě více času na divadelních soustředěních, táborech a kroužcích. Ještě dnes se mi vybavují útržky a citáty z Romea, které mi (v roli němé a truchlící matky Romea) utkvěly v paměti.

Setkání po 13 letech, které se symbolicky konalo v pátek 13., však měl na svědomí Dominik z céčka. Rozhodl se uspořádat třídní sraz, ze kterého se nakonec vyklubal ročníkový sraz ve velkém stylu. Áčko, béčko i céčko se tedy sešli poprvé od roku 1999 pod jednou střechou restaurace Dakota v Ostravě. Áčko ještě symboličtěji v počtu 13, béčkaři v šesti, céčkaři v desíti a učitelský sbor v šesti. Z optimistických 50 nahlášených účastníků nakonec zůstalo realistických 35 zúčastněných.

Sraz hodnotím velmi pozitivně, i když bych uvítala více vyměněných informací s více lidmi. Přijde mi, že všechny srazy mají stejný průběh, člověk se kolem sebe nestihne ani pořádně rozhlídnout a už je konec, každý si to zase klopýtá vlastní cestou domů a nezbývá než se těšit na další setkání..

Velikonoční Súlovské skály

Když se Honzovi zrušil plánovaný výlet na ferraty do Alp, vyrazili jsme neplánovaně alespoň na jeden den na Slovensko. Naštěstí jsem stihla upéct pár buchet, jinak bychom asi celý den hladověli. Předpoklad, že si jídlo na celý den nakoupíme ve slovenském supermarketu, se totiž ukázal být lichý, neb jsme pozapomněli na význam křesťanství u našich slovenských sousedů, kteří měli na velikonoční neděli všude zavřeno. Nicméně jsme se tímto počátečním nezdarem nenechali odradit, v autě jsme posnídali domácí buchty a vyrazili jsme do nitra slovenských skal.

Ve vesničce Hrabové u Bytči jsme zapíchli wolfíka u nějakého polorozpadlého statku či kravína a vyrazili jsme vstříc novému dobrodružství, které nám tento den přichystal. Výlet začal jako mírné stoupání lesní cestou, na které jsme potkávali květy různých barev, jež nám dávaly jasně najevo, že jaro už je v plném rozpuku. Na lámání chleba došlo až u Hlubockého vodopádu, kde na mě čekala první překážka v podobě šplhání po skále kolmo vzhůru. V prvních momentech si asi Honza myslel, že tam náš výlet končí, ale dokázala jsem překonat strach a nějakým zázrakem jsem se vyšplhala nahoru. Pak už šlo vše celkem hladce, pominu-li fakt, že jsme šli křížem krážem po skalách mimo vyznačené turistické trasy, protože ty nejkrásnější stromky jsou na těch nejzapadlejších a nejnepřístupnějších místech. Chvílemi se před náma odkrývala nádherná panoramata a když se slunce probojovalo skrz mraky, vyvstaly z okolních lesních porostů majestátní bílé skály. Zatímco Honza jakožto průzkumník běhal vpřed a zase zpět jako horská koza veden navigací chytrého telefonu, já jsem se kochala okolní krásou, zhluboka jsem dýchala čerstvý vzduch, užívala si božský klid a občas jsem něco na památku vyfotila.

Přes pár kliček nás nakonec navigace dovedla až na místo určení. Následně jsme  pokračovali dál po hřebenech Súlovských skal až do výchozího bodu. Návrat do civilizace nám ozvláštnila kančí rodinka, která nám nahnala strach podobně jako my jí. Avšak prasátka měla rychlejší kopýtka, takže se za nimi jen zaprášilo a my mohli sestupovat dál s podezíravými pohledy směřujícími do nejtmavších houštin.

 

V Bytči jsme si dali pozdní oběd, kterému bohužel nebylo přáno, aby dokreslil slovenskou atmosféru, neb halušky už nebyly, a tak došlo na česnečku a špagety s pivem a birelem. Po vydatném obědě však náš výlet zdaleka neskončil. Honza by si neodpustil, kdyby mi neukázal tu nádheru v podobě "autocanyoningu" Manínskou a Kostoleckou tiesňavou. Musím přiznat, že tiesňava je přesně to slovo, které tyhle skály po obou stranách úzké cesty dokonale vystihuje. A jako třešnička na dortu mě čekal adrenalinový výstup na Kostolecký Dóm alias "Střechu Slovenska". Se sebezapřením jsem dolezla až do nitra skalního převisu, který se zezdola jevil jako malá jeskyňka. Avšak tam, kde pro většinu lezců začíná ta opravdová zábava, jsem se já zastavila a vydýchavala svůj výkon dne.

S odstupem času musím přiznat, že to byl skvělý pocit z překonání samy sebe a z neskutečného pohledu do okolí a shůry dolů, ale na místě jsem jen láteřila a vyhrožovala Honzovi smrtí:) Dolů jsme doslova a do písmene sjeli po suťovém poli jako by to byl zasněžený svah a my balancovali na prkně. Kameny se s náma valily dolů jako by pod každým našim krokem ožívaly. Pod kopcem už nám nezbývalo nic než oklepat boty od souvislé vrstvy bílého prachu, nasednout do auta a vyrazit domů.