Když se Honzovi zrušil plánovaný výlet na ferraty do Alp, vyrazili jsme neplánovaně alespoň na jeden den na Slovensko. Naštěstí jsem stihla upéct pár buchet, jinak bychom asi celý den hladověli. Předpoklad, že si jídlo na celý den nakoupíme ve slovenském supermarketu, se totiž ukázal být lichý, neb jsme pozapomněli na význam křesťanství u našich slovenských sousedů, kteří měli na velikonoční neděli všude zavřeno. Nicméně jsme se tímto počátečním nezdarem nenechali odradit, v autě jsme posnídali domácí buchty a vyrazili jsme do nitra slovenských skal.
Ve vesničce Hrabové u Bytči jsme zapíchli wolfíka u nějakého polorozpadlého statku či kravína a vyrazili jsme vstříc novému dobrodružství, které nám tento den přichystal. Výlet začal jako mírné stoupání lesní cestou, na které jsme potkávali květy různých barev, jež nám dávaly jasně najevo, že jaro už je v plném rozpuku. Na lámání chleba došlo až u Hlubockého vodopádu, kde na mě čekala první překážka v podobě šplhání po skále kolmo vzhůru. V prvních momentech si asi Honza myslel, že tam náš výlet končí, ale dokázala jsem překonat strach a nějakým zázrakem jsem se vyšplhala nahoru. Pak už šlo vše celkem hladce, pominu-li fakt, že jsme šli křížem krážem po skalách mimo vyznačené turistické trasy, protože ty nejkrásnější stromky jsou na těch nejzapadlejších a nejnepřístupnějších místech. Chvílemi se před náma odkrývala nádherná panoramata a když se slunce probojovalo skrz mraky, vyvstaly z okolních lesních porostů majestátní bílé skály. Zatímco Honza jakožto průzkumník běhal vpřed a zase zpět jako horská koza veden navigací chytrého telefonu, já jsem se kochala okolní krásou, zhluboka jsem dýchala čerstvý vzduch, užívala si božský klid a občas jsem něco na památku vyfotila.
Přes pár kliček nás nakonec navigace dovedla až na místo určení. Následně jsme pokračovali dál po hřebenech Súlovských skal až do výchozího bodu. Návrat do civilizace nám ozvláštnila kančí rodinka, která nám nahnala strach podobně jako my jí. Avšak prasátka měla rychlejší kopýtka, takže se za nimi jen zaprášilo a my mohli sestupovat dál s podezíravými pohledy směřujícími do nejtmavších houštin.
V Bytči jsme si dali pozdní oběd, kterému bohužel nebylo přáno, aby dokreslil slovenskou atmosféru, neb halušky už nebyly, a tak došlo na česnečku a špagety s pivem a birelem. Po vydatném obědě však náš výlet zdaleka neskončil. Honza by si neodpustil, kdyby mi neukázal tu nádheru v podobě "autocanyoningu" Manínskou a Kostoleckou tiesňavou. Musím přiznat, že tiesňava je přesně to slovo, které tyhle skály po obou stranách úzké cesty dokonale vystihuje. A jako třešnička na dortu mě čekal adrenalinový výstup na Kostolecký Dóm alias "Střechu Slovenska". Se sebezapřením jsem dolezla až do nitra skalního převisu, který se zezdola jevil jako malá jeskyňka. Avšak tam, kde pro většinu lezců začíná ta opravdová zábava, jsem se já zastavila a vydýchavala svůj výkon dne.
S odstupem času musím přiznat, že to byl skvělý pocit z překonání samy sebe a z neskutečného pohledu do okolí a shůry dolů, ale na místě jsem jen láteřila a vyhrožovala Honzovi smrtí:) Dolů jsme doslova a do písmene sjeli po suťovém poli jako by to byl zasněžený svah a my balancovali na prkně. Kameny se s náma valily dolů jako by pod každým našim krokem ožívaly. Pod kopcem už nám nezbývalo nic než oklepat boty od souvislé vrstvy bílého prachu, nasednout do auta a vyrazit domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat