PF 2010

Do nového roku vám všem přeji, ať vaše srdce nikdy nezamrznou!

Svatba netradičně a přírodně na Řípu

Opět se ukázalo, že není všem svatbám konec a Chosé s Lenkou se přihlásili o slovo, a to konkrétně o jedno společné „ano“ :) Chosého znám od Silvestra 2002, který jsme strávili s celou partou vodních skautů a jejich drahých poloviček na chatě na Morávce v Beskydech. I když teď si uvědomuji, že úplně poprvé jsem ho potkala o 2 roky dříve na koncertě Mňágy a Žďorp v DK na náměstí SNP, a všechny holky na tom vysokém blonďákovi mohly oči nechat. Dodnes si pamatuji, že měl na hlavě černý baret nebo nějakou jinou zvláštní čepici :) Ale ty doby už jsou dávno pryč. Chosé už za tu dobu zvládl vystudovat stavárnu v Praze, počít dítě a dnes i vstoupit do svazku manželského:)
Volba hory Říp je poněkud netradiční a někomu by se mohla zdát vlastenecká, avšak hlavní motivací byla spíše praktičnost, tj. blízkost Roudnice nad Labem, rodného města nevěsty a místa konání svatební hostiny. Ostravaci se do dalekých Čech vydali již o den dřív z čistě nezištných skautských důvodů, tedy přiložení rukou k dílu při přípravě klubovny, stavění hangáru a rozkládání lavic a stolů, sami ani netušili, že už den před samotnou akcí budou moci narazit sud a zapíjet s ženichem svobodu. Nevěsta se holdování alkoholu zdržela, neb pod srdcem nosí děťátko.
11.6. znělo jako rozumné datum na svatbu pod širým nebem, avšak počasí si s námi pěkně pohrálo. Pětiminutové deště a desetiminutovky parného slunce se střídali jako na běžícím pásu. Ale to nám nemohlo zabránit v tom, abychom uspokojili své mlsné jazýčky, hladové žaludky a tvrdá játra :-P A jelikož byly jídla plné stoly a vůbec to neubývalo, tak jsme místy i lehce sportovali, abychom to utřepali a vešlo se toho do nás dvakrát tolik :)
Další den ráno se snídaly steaky, abychom pozvolna přešli na běžné stravování a nedostali z toho nějaký gastronomický šok :) Po precizním uklizení klubovny, sbalení hangáru i lavic jsme naskákali do dodávky a vydali se na malý výlet do Libochovic na zámek, kde nás učaroval páv albín :) potom se pokračovalo do Neratovic vrátit lavice a stoly a pak do Prahy. Tam ti otrlejší pokračovali v dopíjení a dojídání svatby a ostatní se rozprchli do svých domovů..

Balím kufry aneb Loučení s brněnským privátem

Tak už je to tady, ačkoli si studium na FF MU v Brně protahuju o jeden semestr, tudíž skončím nejdříve v lednu 2010, na privátě už dnes balím kufry. Rozvrh na příští semestr: Odevzdání DP a SZZk mluví za vše. Psát a učit se můžu i doma v Ostravě a možná i s větším klidem... avšak nezoufejte moji milí brňáci ať už domorodí či adoptovaní, určitě vás budu jezdit navštěvovat a občas zkontrolovat, jestli tady beze mě neděláte neplechu ;)
Když se schylovalo ke konci týdne, kdy jsem to tady měla definitivně zabalit, měla jsem takový zvláštní pocit, jako bych prožívala jednu kapitolu z románu Borise Viana Pěna dní. Jako by se se mnou privát loučil nebo alespoň tušil, že už odcházím, a dával mi to nevybíravě najevo. Všechno jakoby tady končilo se mnou. Začala mi docházet pasta, toaletní papír, tělové mléko, těstoviny, sojové maso, mražená zelenina a tak bych mohla pokračovat skoro do nekonečna.. snad nejsymboličtější bylo dohořívání svíčky ;(
Můj optimistický odhad, že se sbalím do velkého kufru a 50l batohu, se ukázal poněkud nepřesným:) Skříň a stůl sice zejou prázdnotou, ale obsah postele budu schopna odvézt jedině náklaďákem:) Njn 6 let vysokoškolského studia se musí nějak projevit. A jak jinak než stohy papírů a poznámek, skript a učebnic..
Avšak jsem ráda alespoň za ta dvě přetěžká zavazadla a vděčná za Jirku, který mi s nimi v neděli pomůže. Ve středu jsem se na SemestrEndu rozloučila nejen s uplynulým semestrem, ale i s univerzitním a studentským životem v globálu. Včera jsem se loučila s Brnem kulturním ohromným představením Bídníků na scénně Městského divadla Brno, mé díky patří Lucce a Markétě, které mi tento nezapomenutelný zážitek umožnily, ač Markéta na to má svůj názor;) Dnes se loučím s privátem samotným. Za hodinu mi jede vlak do Liběchova za Monikou a po cestě zpět s Jirkou v Brně jen popadneme kufry a poběžíme na vlak do stanice Ostrava-Svinov:)
Papa lala! Mějte se tu děcka a já zas přijedu! Přece vás v tom nenechám ;)

Vííítkoooviceee už na bránu táááhnou :)

Už je to tady! Po menším zaškobrtnutí v základní části extraligy se Vítkovice musely prokousat do play off přes tygry z Liberce, ale naštěstí to zvládly na jedničku s hvězdičkou :) Po třech vítězných zápasech modrobílých rytířů, jednoho z nich jsem se dokonce zúčastnila osobně, nebylo o čem mluvit a Vítkovice byly v paly off. Potom se ještě chvíli čekalo na to, s kým se nakonec setkají ve čtvrtfinále, a po vítězství Plzně bylo jasné, že na nás připadne pražská Sparta :(
Po tom, co hoši předvedli v předkole play off (sice vítězná, ale mizerná hra), jsem byla mile překvapena skvělou hrou a parádním vítězstvím na ledě soupeře - 1:5. Sparta neměla moc času svůj debakl rozdýchat, protože hned další den se hrála odveta. Avšak všem fanoušků, i těm nejoptimističtějším, muselo být jasné, že na první 4 zápasy se Spartou nemůžeme vyhrát, zvláště když to je série, ve které se setkává 1. tým z tabulky s posledním postupujícím. 2. zápas tak skončil 3:2 pro Slavii, stav série byl vyrovnán na 1:1 a jelo se bojovat na domácí led. Doma je doma :) to se potvrdilo i v následujících dvou domácích zápasech, které Vítkovice dovedly k vítěznému konci 2:1 a 7:2, a udělily tak Slavii lekci. Stav série- 1:3 pro modrobílé. Jelo se opět bojovat do Prahy. Ačkoli jsme to měli dobře našlápnuté, Slavie dokázala zvítězit a matchball odvrátit. Rozsudek zní 5:3 pro Slávisty a snížení série na 2:3 - jede se bojovat na domácí pole!

Filozofické rozjímání aneb Moje šťastná hvězda*

Od té doby, co jsem se na svět začala dívat vlastníma očima, a ne zprostředkovaně (skrz oči rodičů či učitelů, kteří pro mě byli nedosažitelným a neomylným vzorem), se mi hlavou honí strašná spousta myšlenek, které vyvolávají myšlenky další a vzniká tak nekonečná spirála, která se mi točí v hlavě stejně jako se kdysi svět točil v hlavě Galileově:) Ty myšlenky jsou povětšinou zajímavé a troufám si říct, že často vedou k rozvoji mé mladičké osobnosti, protože to, co se děje uvnitř, vám nikdo nikdy nevezme, nemusíte se přidat na ničí stranu nebo se před nikým obhajovat.. jste tam uvnitř jen sami se sebou a řešíte si svoje VĚCI. Snažíte se najít odpovědi na mnoho otázek, které vám vždycky vrtaly hlavou...
Vždy když učiním nějaké důležité rozhodnutí, ještě několik dní poté v duchu přemítám, zda to bylo správně a co by se stalo kdyby... nakonec však postupem času dospěju k tomu, že to pro mě bylo nejlepší možné rozhodnutí. Někdy mi dokonce připadá, že jsem se vlastně nerozhodla já, ale bylo za mě správně rozhodnuto. Všechno totiž do sebe zapadá jako nějaká skládačka. Jako by nade mnou bděl strážný anděl, skládal si puzzle mého života a vedl mé kroky tak, abych poznala štěstí a lásku, ale také smutek a nesnáze, které však mají za cíl mě obrnit proti případným dalším neštěstím a tak vlastně připravit do dalšího dospělého života.
Na celé toto filozofování mě přivedla rozmluva, dá-li se v případě ICQ vůbec o rozmluvě hovořit, s mým velmi dobrým kamarádem, který mi v reakci na to, že věřím ve svou šťastnou hvězdu a v to, že ji má každý, napsal: "Třeba ji má každý, jen záleží v jakém stádiu rozkladu je. Pokud svítí je to OK (stále probíhá termonukleární reakce). Pokud nesvítí, zbývá jen černá díra s nekonečnou hustotou....."
Jeho teorie mě vede k dalším úvahám o lidském vesmíru, které je však zbytečné tady dále rozebírat... třeba zas někdy jindy, až budu mít slabší filozofickou chvilku:-P
Na závěr bych chtěla každému popřát, aby v té jeho šťastné hvězdě termonukleární reakce probíhala neustále a její světlo nikdy nezhaslo:)

Jak postavit punkáčského sněhuláka aneb Můj první sněhulák s osobností

Posledních pár dnů nám matka příroda dopřála pořádnou sněhovou nadílku, a tak jsme se toho s Jirkou rozhodli využít a vydali jsme se na dvůr stavět sněhuláka :) Vyběhli jsme zadním vchodem rovnou do toho bílého lánu a jali se každý válet svou kouli. O kousek vedle byla konkurenční maminka s dítětem a my jsme se nechtěli nechat zahanbit!
Sníh byl parádně křupavý a extrémně lepivý, tak akorát vhodný pro naše umělecké dílo. Dělba práce byla hned od začátku jasná: Jirka válel největší, tzv. základní kouli a já střední, tzv. srdeční ;) Docela rychle nám díky ideální povaze materiálu koule narostly, až jsme měli co dělat, abychom je dostali k sobě, neřkuli na sebe. Nakonec byla mise úspěšná, koule spojeny ve vertikální linii a mohli jsme se pustit do koule nejmenší, tzv. hlavové. Opět byla dělba práce bez zbytečných diskuzí zcela jednoznačná, Jirka válel hlavičku jako makovičku a já esteticky upravovala nerovnosti tělíčka. Po chvíli už byly lehce neotesané obrysy celé postavičky na světě, hlavička se krásně usadila na střední kouli a pak jsme uplácali krk, aby hezky držela.
Tentokrát se do estetických úprav hlavy pustil Jirka a na mě zůstaly ručičky. V tu chvíli jsem vůbec netušila, co se Jirkovi v hlavě honí za nápad, který rázem jeho vlastní ruce zrealizovaly. Když jsem od zlobivých ručiček, které mě dost potrápily, vzhlédla, nestačila jsem se divit. Sněhulák měl na hlavě kohouta jako vyšitého z nějakého punkáčského časopisu :) V první chvíli jsem chtěla zaprotestovat, ale nakonec jsem usoudila, že mu to vlastně sluší. Tím se z našeho sněhuláka stala osobnost.
Zatímco jsem mu ještě dodělávala frňák (taky ze sněhu, neb jsme mrkvičku zapomněli doma), kukadla, ušiska a pusu, Jirka stále upravoval kohouta, aby se mu opravdu nedalo nic vytknout. Na důkaz toho, že se nám opravdu podařilo zplodit sněhuláka fešáka, zbývá jen dodat, že nás nakonec konkurenční maminka požádala, zda si nás může spolu s punkáčským sněhulákem vyfotit :)

Bohužel její identita pro nás asi zůstane navždy utajena, a tak v tomto příspěvku mohu nabídnout pouze ilusrační fotografie ze zdroje Google.com.

Potkaní příběh aneb jak se u nás objevil Junior

Je tomu už pár let, co Blanka přišla s nápadem, že by chtěla domácí zvířátko a protože jí pejska ani kočičku na privátě nedovolíme, mělo jím být malinkaté potkaňátko, vlastně nakonec dvě. Byly to krásné bělounké holčičky: Cibulka a Cuca. Docela jsme si je všichni oblíbili, avšak rozloučili jsme se s nimi dřív než jsme čekali. Jelikož je Blanka milovnice zvířátek a zastánkyně jejich základních práv a svobod, neustále jim dávala volnost a nechávala je volně pobíhat nejen po privátě, ale občas i po venku nebo třeba po kupéčku při transportu Brno-Ostrava a zpět :-) Jednou dokonce vzala holky na projížďku na koni v Jistebníku, ovšem do stáje už dojela jen s jednou z nich, neb Cibulka byla myška zvědavá a volání divočiny bylo silnější než teplo domova. Cucinka byla věrnější, ale také nad ní nakonec zvítězila zvědavost a možná se po vagónech Českých drah prohání dodnes :-)
Truchlení nad jejich ztrátou však netrvalo věčně a brzy se našla náhrada. Už jsme sice byli na privátě pro potkaní příběh ukončit a žít zase poklidný život bez zvířectva, ale Blance se moc stýskalo a šla na to chytře. Vzala si mě s sebou na "konkurz" o nejkrásnější potkaňátko a když vám v dlaních leží něco tak úžasně heboučkého maličkého roztomiloučkého a ještě slepoučkého, tak se nedá říct ne. A tak jsme opět měli novou spolubydlící, tentokrát Floru:-) Vyklubalo se z ní ještě krásnější, chytřejší a úžasnější zvířátko než byly C & C. Očividně se jí u nás líbilo a svou zvědavost ukojila v rámci našeho pokoje, ač občas na úkor například omítky za mojí postelí:-) Florinka se dožila úctyhodného věku, ale její čas nadešel...
Opět došlo na zásadní rozhodování: další zvířátko nebo ne? Blanka si dala dohromady všechna pro i proti a došla k racionálnímu závěru, že spíš ne, pokud nezasáhne vyšší moc. Umyla klícku a složila ji do postele, prodala zbytek hoblin a žrádla po Florince a začala pěstovat méně náročného šnečka Achatina, teda dva: Pata & Mata. Ovšem Mat je Banánův, ale ten odjíždí na Erasmus do Kostnice, tak ho máme v dočasném opatrovnictví a to nepočítám toho Otesánka, co má Pavel vedle tiskárny. Ale to už je šnečí příběh a to bych odbíhala od tématu :-) Takže zpět k vyšší moci, která právě včera zasáhla.
Blanka sedí za svým psacím stolem, pracuje na počítači a najednou je její pozornost odpoutána něčím, co přímo za jejím oknem běží po střeše k ptačí budce. Ale není to jen tak obyčejný ptáček, má ocásek, ouška a srst. Ano správně - potkan! To samozřejmě naší potkaní mámě nedalo a vyrazila ven na průzkum zjistit, co je to zač, jak se to dostalo k nám na střechu a co to má dále v plánu ;-) No jak jinak to mohlo dopadnout, než zavřené v kleci u nás na privátě:-) Je to kluk jak buk a jmenuje se Junior. A co bude dál, ukáže čas :-)

Francouzské státnice aneb uff už to mám za sebou :)

IS říkal 2.2. v 8:30 v G25, což nebyla až tak pravda:)Zkoušelo se v jednotlivých kancelářích zkoušejících a v G 25 jen v případě, že zkoušející neměl svůj kanclík. Všechno to začalo obhajobami, avšak já budu obhajovat na anglistice až za rok (Hope so!), a proto jsem mohla jít rovnou na věc k Mili a Poli. Obě byly u Mili v kanclu, vytáhla jsem si 2 otázky a šla na přípravu. Z morfologie a syntaxu jsem měla ot. č. 8. Les expansions du verbe a ač jsme zabrousily i do pronominalizace a postavení pronoms LE, LA v kladné větě a kladném i záporném rozkazu, dalo se to zvládnou;)Z lexikologie a sémantiky to byla ot. č. 7. Synonymie, antonymie, tautonymie.
Potom jsem šla na fonetiku a fonologii, kterou zkoušel prof. PhDr. B., CSc. Velmi arogantní starý pán, který neváhá u zkoušení či při procházkách po chodbě kouřit doutník. Kuřáci prominou, ale ocamcaď pocamcaď! Po dlouhé debatě, kdy mi dal jasně najevo, že moje definice fonému ho nemůže uspokojit, i kdybych se stavěla na hlavu, ačkoli mi ani nedal šanci nějakou stvořit a prezentovat, jsem dostala otázku Základní pojmy z fr. fonologie.
Potom jsem šla na literaturu, neb ani 3h po zahájení závěrečných státních zkoušek nebyla přítomna zkoušející historického vývoje francouzštiny. Vrhla jsem se do jámy lvové a to doslova, neb za dveřmi mě čekala trojkombinace literárně vědné, literárně historické části + autoři. A takjsemsi vytáhla 2. La Communication littéraire, 10. École lyonnaise et Clément Marot, 30. Réalisme et naturalisme a Jean Cocteau et Henri Michaux. Polilo mě horko, zalapala jsem po dechu, avšak nesvezla jsem se na podlahu, ale tahala vědomosti až někde z paty. Potila jsem krev. Ani nevím, jak dlouho mě tam dusili, ale nakonec jsem odtamtud vyšla po svých, ač s mizivou nadějí na úspěch :(
Všichni už měli 4 části za sebou, ale k tomu, abychom to celé doklepli až do konce, nám chyběla jedna důležitá osoba, která na sebe nechávala čekat. Dočkali jsme se.. Dostala jsem Les points principaux de l'évolution phonétique du français, takže docela pohoda.
Až byli všichni vyzkoušeni i z historického vývoje, zkoušející se sešli v jednom kanclíku, zavřeli za sebou dveře a dali hlavy dohromady, aby nakonec vykouzlili ze všech částí jednu známku. Pak nás k sobě přizvali a slavnostně nám všem oznámili známky a pogratulovali. Prošli jsme všichni, dokonce i já, ač přes literaturu s odřenýma ušima ;)
Zatímco jedni zkoušející byli moc milí, vstřícní a projevovail zájem o naši budoucnost, byli bohužel i tací, kteří si neodpustil nemístnou poznámku, že už se těší, až z univerzity vypadneme (no comment!!!).
A tak jsme byli všichni šťastni přešťastni a rozešli se do svých temných nor, kde jsme po dlouhých týdnech a měsících učení mohli konrčně roztáhnout závěsy, hodit knihy a poznámky za hlavu a vykouknout ven na sluníčko :)