Jak jsem se natřikrát zlomila - Den třetí: Osudový Pršivec

Třetí den bylo v plánu, že Eva s Pavlem výjimečně odloží kola a půjdou s námi na pěší túru. A když už se Pavel vzdá kola tak jedině pro něco velkého. Nejbližší nejvyšší vrchol byl Pršivec (1761 m), a tak jsme si to hned po snídani namířili přímo tam v neobvyklém počtu čtyři. Po cestě nahoru jsme narazili na zajímavé žlutomodré stretchingové centrum v přírodě, kterému jsme neodolali. Museli jsme si všichni všechno vyzkoušet a skvěle jsme se při tom bavili. Teprve když už jsme byli tak protažení, že jsme byli zralí se vrátit do penzionu a ztěžka oddechovat na terase, dokázali jsme se od protahovadel odpoutat a mohli jsme pokračovat ve výšlapu.
Po prudkém stoupání jsme dorazili na startovací loučku, odkud vzlétali paraglidisti. Opět jsme se na chvíli zastavili fascinováni jejich letem nad jezerem.
Po dvou hodinách šlapání do kopce (se zastávkami na stretching a paraglide) jsme vystoupali 500 výškových metrů a octli jsme se před chatou Kosijev dom na Vogarju (1050 m). Měli sice zavřeno, ale za chatou byly houpačky a také úzká pěšinka, která vedla na vyhlídku. Pavel už byl zřejmě otráven všemi těmi našimi malými zastávkami a taky tím, že ještě pořád nejsme na vrcholu, a tak jsme šli na vyhlídku ve třech. Opravdu stála za tu chvíli zdržení, ale vysvětlujte to Pavlovi.. :)

Pak už to šlo ráz na ráz. Valili jsme jako blázni, sotva jsem stihala fotit, o dodržování pitného režimu či pravidelném dýchání ani nemluvě. Místy jsme se brodili ve sněhu a na další vyhlídce už bylo jasné, že jezero je definitivně za námi a Pršivec co by kamenem dohodil. Terén se nám místy stupňoval tak, že jsme sice lezli po čtyřech, ale přitom pořád vestoje. Zatímco já jsem se soustředila na každý další krok a srdce mi bušilo v hlavě tak silně, že jsem nebyla schopná vnímat nic dalšího, Honza kolem poskakoval jako kamzík a rozplýval se nad modříny a jejich neuvěřitelnými tvary v tak nehostinných podmínkách.
Čas oběda už byl dávno pryč, ale moji vysportovaní souputníci měli pro dnešek noblesnější cíl než pouhý kus žvance, a tak se šlo dál. Hlady jsem šilhala, začaly se stahovat mraky a dost se ochladilo. Přesto jsme přesně ve 14:00 pokořili vrchol Pršivce a za doprovodu májového deštíku (který lze nazvat májovým pro jeho intenzitu a načasovanost, nikoli však pro okolní teplotu) jsme se pustili do oslavy dosažení našeho dnešního cíle jídlem. Protože bylo nevlídno, nezdržovali jsme se nahoře déle než bylo nutné a vypravili jsme se na sestup.
Dolů se šlo svižněji, ale o to nebezpečněji. Zvláště potom v místech, kde jsme se propadali po kolena do sněhu, aniž bychom věděli, co se ukrývá pod bílou pokrývkou. Nejhorší asi bylo, když se před námi pod sněhem ukryla turistická značka a my jsme se ztratili. Ale zachovali jsme paniku a po chvíli jsme našli značku i cestu ven z lesa. Před námi se rozprostřela planina pod Viševnikom (1625 m) a chaloupky jako z pohádky o Jeníčkovi a Mařence. Šťastní, že nejhorší máme za sebou a že nepříjemný déšť ustal, jsme si na chvíli mezi neobydlenými chaloupkami odpočinuli. A pak to přišlo, ani jsem nemrkla.

Odhodláni pokračovat v sestupu jsme se vydali dál po červeně orámovaných bílých kolečkách - toť jediná slovinská turistická značka. Pavel, Eva a Honza mi o pár metrů utekli, když jsem se zdržela při focení lýkovce na kameni. Abych je dohnala a nemuseli na mě zase čekat, rozběhla jsem se po mírně se svažující podmáčené louce plné drnů a kamenů. Pak už jsem slyšela jen křupnutí vlastní kosti, ležela jsem na zemi a křičela na ostatní. Přiběhli ke mně hrozně rychle, ale já se mezitím stihla podívat na svou divně vykroucenou levou nohu.
Věděla jsem, že je něco špatně, a měla jsem pocit, že omdlím. Ani ne tak bolestí jako šokem.
Ale měla jsem štěstí. Nikdo nezpanikařil a cítila jsem se jako součást nějaké profesionální záchranné akce. Pavel zavolal horskou službu a přesně jim nahlásil, co se stalo a kde nás najdou. Eva mi omotala nohu obinadlem a dala mi paralen na bolest. Honza mě přenesl na zádech zpět k chatám, kde mě položil na dřevěnou lavičku. Zabalili mě do všeho, co měli po ruce, a podložili mi nohu i hlavu. Pak už nezbývalo než čekat na záchranáře. Prognóza zněla zhruba dvě hodiny. Čekání se mi zdálo nekonečné a klepala jsem se jak ratlík (stále v šoku).

Po necelých dvou hodinách jsme uslyšeli vrtulník. Kluci na ně začali mávat, oni si obhlídli terén a pak se přiblížili k zemi tak nízko, aby mohli záchranář i doktor vyskočit. Doktor se podíval na nohu a hned mi hlásil, že mám zlomený kotník a že mě budou muset převézt do nemocnice v Jesenici. Veškerý postup mi nejdříve popsal a pak jednal. Dostala jsem injekci proti bolesti (podle Honzy se mi okamžitě rozšířily zorničky jako po nějaké droze). Pak mi doktor musel nohu narovnat. Vlastně to ani nebolelo, spíš to byl nepříjemný pocit a pak jsem cítila, jak se mi ulevuje a silný tlak v noze, který jsem tam po celou dobu cítila, ustupuje. Potom mi nohu dali do vakuové dlahy, navlékli mě do postroje, přenesli doprostřed louky a z vrtulníku začli spouštět lano.

To přišla řada na záchranáře. Spolu se mnou se na lano zavěsil a už nás tahali nahoru. Ani nevím jak, ale najednou jsem seděla na podlaze ve vrtulníku. Doktor rozhodl, že poletíme všichni, protože po dvou hodinách čekání se všichni klepali zimou a cesta do údolí k Bohinjskému jezeru byla ještě dlouhá a náročná. Vrtulník se opět přiblížil k zemi, aby mohli doktor, Honza, Pavel i Eva naskákat dovnitř. Eva sice zpočátku protestovala, ale nebylo jí to nic platné. Bohužel měla tu smůlu, že byla na rozdíl ode mě plně při smyslech, ale nakonec to zvládla a v plném obsazení vrtulníku, kde ještě kromě doktora a záchranáře byli dva piloti a navigátor, jsme mohli odletět. Po mezipřistáním ve Stare Fužině, kde jsme vysadili Evu s Pavlem a doktora, jsme nakonec přistáli na střeše nemocnice v Jesenici.
Za Honzova doprovodu mě doktoři převáželi z místa na místo. Nejdříve na rentgen, pak převléknout do pyžama, pak oznámení, že musím jít do šesti hodin na operaci a že mi tam dají šrouby, pak odběry krve, nějaké další testy, vyplnění dotazníku na alergie a závažná onemocnění, podepsání formuláře, že s operací a celkovou narkózou souhlasím a pak už jsem ležela na pokoji a s Honzou jsme čekali, až mě odvezou na sál.
Nohu jsem si zlomila asi ve tři hodiny, v pět hodin už mě vykládali z vrtulníku a po osmé hodině jsem měla mít operaci. Všechno se odehrálo tak rychle, že jsem ani neměla čas vstřebat, co se vlastně děje. Kolem půl deváté jsem se rozloučila s Honzou, pro kterého přijeli Eva s Pavlem autem, a pak mě odvezli na sál. Klepala jsem se zimou, a tak mi pod plachtu začali hadicí foukat teplý vzduch. Doktoři se mezi sebou bavili slovinsky, ale na mě mluvili anglicky kromě toho, když mě přivezli na sál - to mě pozdravili česky "Dobrý večer." Občas jsem jim rozuměla, co si mezi sebou říkají, a pak jsme se zasmáli - hlavně když si stěžovali, že mám hrozné žíly, které se nedají napíchnout. Pak už jsem ucítila jehlu a za chvíli jsem spala. Kolem desáté jsem se probudila z narkózy a napsala jsem Honzovi, že už to mám za sebou. Měla jsem hroznou žízeň, ale nesměla jsem ještě do půlnoci pít. Nespalo se mi dobře a čekala jsem na půlnoc, abych se mohla konečně napít. Jakmile jsem se napila, udělalo se mi zle. Moc jsem toho nenaspala, ale nebolelo to.

Jak jsem se natřikrát zlomila - Den druhý: Slap Savica

Druhého dne už naše dovolená pomalu získávala pevný řád. Budíček krátce před osmou, v 8h sraz na snídani, sledování počasí na slovinské televizi při snídani, balení, převlékání, chystání a odchod na celodenní túru před desátou. Pavel a Eva opět sedli na kola a vyrazili směr Bled. My jsme tentokrát po krátké zastávce na nákup obědosvačiny v místní samoobsluze vyrazili po opačném břehu Bohinjského jezera směrem k vodopádům Savica. Procházka kolem jezera byla o poznání příjemnější než předešlého dne, nejen díky tomu že to bylo na začátku dne, tudíž jsme ještě byli plni sil, ale hlavně se šlo lesní cestou v těsné blízkosti vody, zatímco včera jsme šli víceméně po asfaltce.

Počasí nám opět přálo, byly vidět vysoké hory na protějším břehu, vlastně i celá lanovka až na Vogel, odkud jsme na jezero shlíželi včera. Honza si vyhlídl koupací místo, které hodlal využít po zpáteční cestě, a společně jsme se kochali krásami okolní přírody. Bohužel nemůžu napsat nerušeně, protože nás po celou cestu všelijak předjížděli a objížděli bikeři, nedbajíce zákazu vjezdu do národního parku.
Kolem poledne jsme došli na opačný konec jezera nedaleko Ukanc. Uvelebili jsme se na lavičce a s výhledem na celé jezero jsme se pustili do obědosvačiny. Honza samozřejmě nevydržel dlouho sedět a začal nenápadně shánět materiál pro svůj "projekt". Já jsem v tu chvíli neměla vůbec ponětí, co bude následovat. No a pak to bylo ráz na ráz, najednou měl vykasané nohavice nad kolena, v ruce klacek, prkno a nějaké drobné neidentifikovatelné předměty. Za chvíli už stál na balvanu asi 3 metry od břehu a pokoušel se dostat asi ještě o dva metry dále na další kámen vyčnívající z vody jen špičkou. Šel na to chytře, to nemůžu říct, změřil si klackem hloubku a když zjistil, že by mu voda sahala těsně pod pás, tak si začal vystélat cestu dřevěným prknem.

Po chvíli už balancoval na prkně, vodu těsně pod vyhrnutýma nohavicema, opřený o klacek a vykračoval ke kameni. Když dosáhl svého cíle, chvíli na kameni dřepěl a pak se vydal stejnou cestou zpět na břeh. Teprve pak jsem se dozvěděla, že na špičku toho kamene nainstaloval pružinku, kterou někde po cestě našel, a na ni položil kamínek. Smysl celé akce mi naprosto unikal, ale dle hesla "kdo si hraje, nezlobí" jsem ani moc hlasitě neprotestovala :)
Po akci "P" jsme mohli v klidu pokračovat směr vodopády. Čím víc jsme se přibližovali, tím byl hukot vodopádů silnější. Na konci cesty byla budka se suvenýry, kde se také platil vstup 2,5 € na osobu. Po řádném zaplacení jsme mohli po kamenném mostu překročit divokou řeku Mala Savica a stoupat po nekonečných schodech směr hlavní atrakce dnešního dne. Asi v polovině cesty vzhůru jsem s nostalgií vzpomínala, jak jsem kdysi z pohodlí gauče v televizi sledovala Po stopách Xapatanu. Nevím, kolik schodů jsme museli zdolat, než jsme se dostali do cíle, ale skoro bych řekla, že dvojnásobek toho, co museli vyběhnout dobrodruzi ve francouzské soutěži. Každopádně vynaložené úsilí bylo po zásluze odměněno pohledem na 78 m vysoký burácející vodopád Savica. Udělali jsme si pár fotek, ale vzhledem k malé rozloze vyhlídky a neutichajícímu proudu turistů jsme se brzy otočili na podpatku a upalovali jsme po schodech dolů. Jak už to bývá, cesta zpět byla o poznání rychlejší, takže jsme byli zpátky u břehu Bohinjského jezera ani jsme nemrkli. Znova jsme si rozbalili svačiny na lavičce s výhledem na pružinku s kamínkem a užívali si ticho. Najednou se k nám blížil kajakář, který se rozhodl kolem čouhajících balvanů udělat otočku, a jakmile jeho pohled spočinul na pružince, propukl v hlasitý smích. Taky jsme se začli smát a Honzu zřejmě naplnil pocit, že jeho snaha nevyšla na prázdno.
Pak už před námi byla jen cesta zpět kolem jezera s plánovaným osvěžením ve vodě. Hned jak jsme dorazili na místo, skočil Honza po hlavě do vody. Vynořil se u kamene opodál, na který vylezl, a pózoval jak socha Davida z bílého mramoru :) Vše jsem z břehu pozorovala a zachycovala na věčnou památku skrz objektiv, ačkoli fotky na Adama nejsou moc vhodné k zveřejňování. Pak Honza skočil do vody podruhé a plaval za mnou na břeh. Myslela jsem si kdoví jaká to není legrace až do chvíle, kdy se na chvíli ve vodě zastavil a začal na mě mávat. Mávala jsem na něj zpátky a on pohoršen tím, že nefotím, dokázal skrze drkotající zuby procedit jen dvě slova: "Foť! Rychle!" V tu chvíli jsem pochopila, že jde do tuhého, a tak jsem ho rychle vyfotila, aby stihl vylézt z vody dřív, než v ní úplně vytuhne. Na břehu už byl zase hrdina a začal mě přesvědčovat, jak to bylo osvěžující a že to musím zkusit taky. Asi byste si řekli, že jsem mu po tom všem nemohla skočit na špek. Ale pravdou je, že už druhý den jsem se sebou zápasila a voda mě opravdu lákala. Nakonec jsem sebrala všechnu odvahu a po dlouhém přesvědčování jsem do vody taky skočila. Byl to úžasný pocit, ale nebylo nutné pobyt ve vodě protahovat, takže jsem za několik vteřin byla z vody venku. Osušili jsme se, oblékli se a pokračovali jsme v cestě zpět do našeho provizorního domova v penzionu Cerkovnik, kde už na nás čekala večeře a Pavel s Evou.

Jak jsem se natřikrát zlomila - Den první: Vogel

Jakmile jsme na pokojích vyskládali zavazadla, převlékli jsme se a mohli jsme vyrazit na obhlídku okolí. Bylo devět ráno a měli jsme celý den před sebou. Nad jezerem se rozprostírala hustá bílá mlha, za kterou by se nemusel stydět ani rybníček Brčálník, avšak se stoupajícím sluncem se postupně mlha rozplynula, a tím před našimi zraky odhalila krásné hory tyčící se do výšky na pozadí azurové oblohy. Eva s Pavlem smontovali svá rozložená kola a Pavlovi spadl kámen ze srdce, když mezi všema bebechama v zavazadlovém prostoru auta našel i své sedlo na kolo - bez něj by se mu asi jezdilo dost mizerně :) A tak Pavel s Evou mohli vyrazit na svůj první cyklovýlet ve Slovinsku a my s Honzou jsme se vydali do centra Ribčev Laz na obhlídku.

Původní promenáda kolem jezera s několika Chroustovými akrobatickými vložkami se po krátkém zastavení v infocentru a po nákupu pohlednic a map okolí Bohinjského jezera a Triglavu rázem změnila na slušný výšlap na vrchol Vogel. V nižší nadmořské výšce Honza obdivoval několik muků, na které si dělal zálusk. Následně jsme v kopci narazili na úl, který jsme oba pozorovali až do chvíle, kdy Honzu píchla jedna včela do hlavy, protože se mu zamotala do vlasů a nemohla se dostat pryč. To jsme vzali rychle nohy na ramena a až po několika stech metrech jsem mu vytahovala z hlavy žihadlo. V tu chvíli si Honza myslel, že bude mít nejzávažnější zranění z dovolené on, ale to ještě nevěděl, že ho několikanásobně překonám.

Ve vyšších nadmořských výškách bylo ještě dost sněhu, ale my jsme se nevzdali a bezmála po šesti hodinách stoupání, místy boření se ve sněhu, trochy bloudění a nějakého toho snowboardování jsme mohli prohlásit, že Vogel je dobyt. Z nadmořské výšky 1535 m byl nádherný výhled dolů na jezero, ale taky na hory na protějším břehu a na okraj Triglavského národního parku. Vzhledem k tomu, že jsme toho předešlou noc v autě moc nenaspali a únava už byla velká, a také vzhledem k pokročilé hodině jsme se nakonec rozhodli, že se dolů svezeme lanovkou, která na Vogel vede. Obsluha lanovky se docela divila, že chceme jen jednosměrný lístek a zvědavě se ptali, jak jsme se dostali nahoru. Po našem vysvětlení nám bylo řečeno, že jsme asi letos první, kdo cestu na Vogel absolvoval pěšky. Protože lanovka jela až za půl hodiny, objednali jsme si polévku, abychom umlčeli škemrající žaludky.

 Cesta dolů byla o poznání rychlejší, ale stejně jako nahoru jsme byli sami dva. Lanovka však končila na opačném konci jezera, než jsme byli ubytovaní, a tak jsme se vydali podél břehu Bohinjského jezera směr náš dočasný domov v penzionu Cerkovnik. Po rovince už se šlo dobře a nasadili jsme svižné tempo, protože Pavel s Evou už na nás čekali s prázdnými žaludky. Honza samozřejmě po cestě kolem vody neodolal a skočil se do té ledovky čváchnout, i když bylo vidět ve výrazu jeho tváře, že takovou teplotu opravdu nečekal. Skoro to vypadalo, že tam nevleze, ale to byste ho museli znát. Jediné, co by mu čistě teoreticky mohlo zabránit v koupání v jakékoli blízké vodní nádrži, je asi patnáct čísel ledu na povrchu, ale to jen v případě, že by s sebou neměl sekyrku :)
Před sedmou jsme byli na pokoji a po devíti hodinách na nohou jsme toho měli doslova plné kecky. Přesto nám sprcha dodala novou energii a byli jsme schopni ještě vyrazit na večeři do Stare Fužiny. Po dlouhém rozmýšlení a taky protože jsme ve Fužině na žádnou jinou restauraci nenarazili, jsme se usadili v domače gostilně Mihovc. Dostali jsme místní aperitiv jako pozornost podniku a pak jsme se s chutí pustili do zaslouženého jídla. U piva jsme si povyprávěli o všem, co jsme ten den dělali, a zjistili jsme, že jsme se na Vogelu minuli asi jen o dvě hodiny. Každopádně z vyprávění našich cyklistů bylo zřejmé, že toho na kole za ten den objeli minimálně dvakrát tolik (kolem celého jezera, lanovkou na Vogel, dolů kolmo, na vodopády Savica a možná jsem ještě na něco zapomněla). My jsme jim to však přáli a nechali jsme si od nich poradit, kam vyrazit další den na výlet.

Jak jsem se natřikrát zlomila - Cesta

Zřejmě ještě dlouho budou mí nadřízení litovat, že mi podepsali dovolenou, ale stalo se a já, ačkoliv jsem to ještě v pondělí ráno netušila, jsem v úterý v noci odjížděla na dovolenou do Slovinska.
Byl den před státním svátkem, chtěla jsem to v práci zabalit dříve, ať stihnu nakoupit a napéct něco na cestu a navíc jsem neměla vůbec nic sbaleno. Ale jak už to bývá, člověk míní, pánbůh mění, a ještě v šest hodin jsem seděla v práci a na poslední chvíli dodělávala v kanceláři věci, které nepočkají na můj návrat po dovolené. A to jsem tehdy ještě neměla nejmenší tušení, že se ten můj návrat do práce oddálí o víc jak 2 měsíce.
Pak už to šlo ráz na ráz, nákup jsem naštěstí zvládla o polední pauze, takže jsem skočila do auta, přijela na privát, vybalila nákup, začla míchat těsto na buchtu, nahřívala toastovač na svačinu a mezitím jsem si na postel vyskládala oblečení, které budu brát s sebou. Mezi troubou, toastovačem a ložnicí mi z auta telefonoval Honza a hlásil, kde se přibližně nachází mezi Ostravou, Bílovcem a Brnem, a jak rychle se přibližují. Už už to vypadalo, že buchta nestihne vychladnout, toasty se v sáčku zapaří a že určitě něco doma zapomenu, ale nakonec se vše stihlo a na sraz na parkoviště jsem dorazila jen asi s desetiminutovým zpožděním.
Pavel mě přivítal větou: "Doufám, že nemáš moc velká zavazadla," a když otevřel kufr, tak jsem pochopila proč. K mému údivu byla v autě kromě zavazadel i dvě horská kola. A tak jsem se dozvěděla, že Pavel s Evou jsou nadšení cyklisti a budou Slovinsko projíždět křížem krážem na kolech, zatímco my s Honzou se budeme procházet po svých kolem Bohinjského jezera. Naštěstí se nakonec všechna zavazadla do auta vešla a naskládali jsme se do něj i my čtyři, a tak jsme mohli vyrazit na cestu. Bylo deset hodin večer a měli jsme před sebou zhruba 550 km až do Staré Fužiny, do penzionu Cerkovnik.
Cesta ubíhala docela rychle, Honza se za volantem střídal s Evou a když už našim řidičům docházely síly, zaparkovali jsme na odpočívadle, kde jsme si my tři ustlali v autě a Honza (jakožto skaut) byl vyhnán ven na karimatku a do spacáku. Pospali jsme si asi 4h a pak se pokračovalo dál v cestě, která se nezadržitelně chýlila ke konci.
Ve středu 8.května v 9h ráno jsme zaparkovali před Cerkovnikem a ačkoliv jsme měli mít pokoje k dispozici až od 14h, velmi milá paní domácí (Monika) nám umožnila odložit si zavazadla na pokojích hned a tím odstartovala naši báječnou dovolenou u Bohinjského jezera.